Nejuzavřenější a nejtajemnější země planety. „Kdybych nehrál fotbal, asi bych se tam nikdy nepodíval. Jsem rád za tu zkušenost, budu na to vzpomínat. Modrá obloha, květiny, zeleň, farmy,“ líčil Paartalu v rozhovoru s redaktorem BBC.
Co všechno zažil?
Přistání na prázdném letiště, nekonečné čekání na zavazadla, která se stejně ztratila, takže si hráči museli kupovat kopačky pochybné kvality u místního obchodníka.
Obavy, aby policisté někomu v mobilu či v tabletu nenašli humorné obrázky o severokorejském vůdci Kim Čong-unovi. A také strach z balistické rakety, kterou Severní Korea odpálila krátce před návratem do Indie.
„Na hotelu jsme měli šest programů. Propagandistický, čínský, Al Džazíru. A když jsme se v pátek probudili, najednou ve všech zprávách hlásili, že Severní Korea brzy ráno odpálila raketu. Jeden místní chlápek nám řekl, že kdybychom v tu dobu byli před hotelem, viděli bychom ji. Pohled všech spoluhráčů byl výmluvný: co nejrychleji se odsud dostat pryč,“ líčil Paartalu. „Na něco takového se opravdu nemůžete připravit.“
Výprava týmu Bengaluru FC se vydala do Severní Koreje k zápasu, který se hrál ve středu 13. září. Z Indie cestovala přes Bombaj a Peking, do Pchjongjangu dorazila dva dny před utkáním. V odvetě indický klub hájil výhru 3:0 z domácího duelu.
Hrálo se na stadionu May Day, jehož hlediště má kapacitu 150 tisíc sedaček. „Stadion byl ohromný. Kdyby bylo plno, asi bychom zažili peklo. Ale přišlo jen asi devět tisíc lidí. Jakmile se začalo, bylo ticho. Atmosféra jako v Anglii tam fakt nebyla.“
Hosté proti klubu 4,25 SC, v němž nastupují převážně severokorejští reprezentanti, udrželi bezbrankovou remízu, ve druhém poločasu se však jen bránili.
„Musím říct, že severokorejský fotbal je silný. Co jsem viděl, jejich hráči mají servis jako všude na světě. V jednu chvíli mi blesklo hlavou, co by se stalo, kdybychom vyhráli. Spoluhráči říkali, že bychom radši neměli oslavovat. Myslím si, že ti fanoušci ani nevěděli, jak dopadl první zápas a že šlo o postup do nějakého finále.“
V něm indický tým utká s FC Istikol z Tádžikistánu.
„Po zápase mě jejich útočník objal a s úsměvem mi řekl, že mi gratuluje k postupu. Nenapadlo mě, že bude umět anglicky a gratulovat s úsměvem na tváři. Bylo vidět, jak sport spojuje, to je krásné.“
Už ne tak hezké zážitky má ze všeho okolo.
Zástupci indického týmu nejdřív zjišťovali, jestli z bezpečnostních důvodů vůbec do Severní Koreje vyrazit. Vedení soutěže je ujistilo, že jim nic nehrozí.
„Jedna věc je hrát v místě, kde může vypuknout válka nebo jde o nestabilní výbušnou oblast. A druhá věc je, když tam opravdu jste. Šli jsme do neznáma.“
První překvapení bylo na letišti. „Jakmile jsme přistáli, všichni jsme jen zírali, měli vyvalené oči,“ poznamenal Paartalu, který hrál fotbal v Číně, Kataru, Jižní Koreji, v Melbourne či Brisbane.
„Všechno co vidíš a slyšíš, je něco nového, co neznáš. Mezinárodní letiště a přistálo jen jediné letadlo, to naše. Přesto tam byly hrozné zmatky kvůli našim taškám, čekali jsme tam asi dvě hodiny. Během té doby všichni zaměstnanci letiště zhasli světla a odešli, personál i prodavači v obchodech. Najednou jsme na letišti byli sami,“ líčil jedenatřicetiletý záložník.
Ke kontrole museli odevzdat své mobily, tablety, počítače. „Než jsme tam odletěli, tak nám řekli, abychom všechno z mobilů smazali. Vtipné bylo, že na společné skupině na Whatsappu kolovalo několik vtípků s Kim Čong-unem. Pak jsme se báli, jestli to někdo z týmu u sebe smazat nezapomněl. Já doufal, že neobjeví můj twitter, kde jsem měl joke z nějakého mítinku Kim Čong-una.“
Tašky, pomůcky na trénink, míče, kopačky, všechno se fotbalistům Bengaluru při přepravě ztratilo. „Na prvním tréninku jsme neměli nic. Boty, které jsme si museli koupit, byly šílené kvality. Nic, co byste očekávali pro profesionální fotbalisty. Ale když jsme pak přišli na hotel, najednou tam v obchodě měli všechno.“
Za kopačky zaplatili 150 až 200 dolarů, přestože šlo o napodobeniny známých značek.
Během pobytu neměli mobilní signál ani přístup na internet.
„Když jsme jeli z letiště do hotelu, už se stmívalo, ale pouliční lampy nesvítily. Ptali jsme se proč a řekli nám, aby město a ulice někdo nemohl prohlížet ze satelitu.“
„Když jsme vstoupili do recepce v hotelu, vypadalo to jako všude na světě. Ale v televizi běžel jen projev Kim Čong-una. A pořád se opakoval.“
„Nemohli jsme opustit hotel bez místního doprovodu. Ale lidé na ulici byli přátelští. Přišlo mi, že se bojí s námi mluvit. Na pozdrav odpověděli, usmáli se, pak si šli po svém,“ poznamenal Paartalu.
„Nejsem si jistý, jestli Severokorejci tuší, jaká je u nich situace, co se děje. Ptali jsme se průvodce a Kim Čong-un prý lidu říká, že je dostatečně silný, aby porazil USA. To je opravdu bizár.“