Když jsme do Portugalska odlétali, děti mě vůbec nechtěly pustit.
Mám doma tři kluky, desetiletého Ondru, dvouletého Matyáše a půlročního Tadeáše. Před odletem do Portugalska se mi snažili něco nacpat do tašky, ale stejně se to tam nevešlo. Tak jsem si s sebou vzal aspoň jejich fotky. Další dostávám na mobil.
A právě díky telefonu se můžeme aspoň slyšet. S přítelkyní Petrou si voláme čtyřikrát pětkrát denně. Jsou to dlouhé hovory. Ono než se všichni kluci u sluchátka vystřídají, tak to nějakou dobu trvá.
I ten nejmladší si telefon bere. Sice ještě nemluví, tak tam aspoň něco zachrochtá. Asi je rád, že mě slyší. Matyáš se zase pořád ptá, kde jsem.
Po rodině se mi stýská opravdu hodně. Kdo má děti, určitě ví, jak se cítím. Vůbec tahle sezona je v tomhle směru taková celá.
Na soustředění jsme často jezdili s Marseille. Francouzská liga, Liga mistrů, pak Pohár UEFA. V něm jsme šli až do finále. A teď mistrovství Evropy.
Už se těším domů, ale samozřejmě si přeju, abychom z Portugalska odletěli až v červenci. To by totiž znamenalo, že budeme hrát finále.
Přeje mi to i přítelkyně. Ale když vypadneme dřív, tak se zlobit nebude, protože budu dřív doma. Ale to říká z legrace. I ona chce, abychom šli co nejdál.
Když v sobotu porazíme Holanďany, jsme ve čtvrtfinále. To by znamenalo, že do Portugalska mohou přiletět manželky a přítelkyně hráčů. Ale já bych stejně zůstal sám. Se zapsáním malého Tadeáška do pasu jsou totiž problémy.