Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Hraje se o pohár. Zlatý i ušatý

31 2006
Zdaleka ne jen o peníze, byť to tak mnohdy vypadá, se bojuje na fotbalovém poli. Čest a slávu přinášejí poháry. Trofeje, jimž léta ubírají lesk a v síních slávy na ně usedá prach. Přesto tvoří nejdůležitější symboly fotbalových triumfů. "Filozofie pravého vítězství ve fotbale počítá s týmem, je kolektivní," řekl mi nedávno Petr Čech, brankář fotbalové reprezentace a Chelsea.

"Každý to cítí, že pracuje celý rok nebo ještě delší dobu a musí se mu skloubit mnoho okolností, aby to vyšlo. Teprve potom přijde individuální ocenění pro ty, co vyniknou," dodal držitel ceny pro nejlepšího brankáře světa loňského roku.

Pavel Nedvěd, jeden ze dvou českých držitelů Zlatého míče pro nejlepšího evropského hráče roku, vždy hovořil mnohem víc o touhách po startu na mistrovství světa či vítězství v Lize mistrů s Juventusem.

Možná nejcennější pohár sportovního světa získávají fotbaloví mistři světa. Proč? Jen jednou za čtyři roky se o něj utkávají nejlepší mužstva z téměř půl miliardy hráčů celé planety.

Dosud to při 17 příležitostech dokázaly týmy jen ze sedmi zemí.

Prvního turnaje v roce 1930 v Uruguayi se zúčastnilo 13 mužstev. Z toho Evropané s nechutí, třeba Rumuni přicestovali až na přímé nařízení krále Carola. Stejnou lodí Conte
Verde jako čtyři fotbalové výpravy vyplula z Le Havru také Zlatá Niké, 30 centimetrů vysoká, 1800 gramů vážící soška Abela Lafleura.

Ta se stala kultovním předmětem fotbalového "impéria, nad nímž slunce nikdy nezapadá".

Tenhle výrok pronesl tehdejší předseda FIFA Francouz Jules Rimet, jehož jméno nesla.
On se zasloužil o založení turnaje.

Ale teprve poté, co pořadatelé z Montevidea spočítali, že vydělali 255 107 dolarů, bylo o jeho budoucnosti rozhodnuto.

Nepomohl ani pes

Pickles Brazílie s Itálií hrály na Aztéckém stadionu v Mexiku 1970 finále o trvalé držení Zlaté Niké. Po třetím triumfálním vítězství Pelého a spol. 4:1 zůstala Jihoameričanům.
Tenhle zápas sledovalo podle průzkumů víc televizních diváků než přistání amerických kosmonautů na Měsíci o rok dříve. A kde skončila slavná trofej? Později ji z brazilského trezoru ukradli zloději a patrně roztavili.

Když se soška ztratila jedné březnové neděle roku 1966 z londýnské výstavy, našel ji po pár dnech foxteriér Pickles.

A počural ji. Tahle příhoda se pak stala možná proslulejší než legendární finále mistrovství světa Anglie–NSR (4:2) s Hurstovým gólem, kdy se míč odrazil od břevna za (před) brankovou čáru.

"Tohle by se v Brazílii stát nemohlo," prohlásil o loupeži tehdy jeden z čelných brazilských funkcionářů Tabet... A v roce 1974 se v Německé spolkové republice hrálo už o Světový pohár.

Nová trofej, zobrazující muže s rozpřaženými pažemi, byla vyrobena z 18karátového zlata. Váží 4970 gramů, měří 36 centimetrů a vytvořil ji italský sochař Silvio Gazzanigo.

Od té doby ji pozdvihli nad hlavu už dvakrát jeho krajané, Argentinci, Němci i Brazilci.
Dokáže to někdo z nich letos potřetí? Pokud se tak stane, trofej mu stejně nezůstane. Na jejím lemu je volné místo na sedmnáct mistrů světa, což znamená, že až do roku 2038 není třeba tuto otázku řešit. Vítěz si ji užije doma tři roky, pak ji vrátí FIFA a dostane kopii.

Fotbalový svět válčí na zelených bitevních polích i o další trofeje. Víte, jak se jmenuje cena pro mistry Evropy? Pohár Henriho Delaunaye podle francouzského sekretáře UEFA koncem padesátých let.

Starý kontinent se dočkal vlastního šampionátu až v roce 1960 dávno po Americe, ale také Asii a Africe.

Olympiáda jen s medailemi

Nejstarší mezinárodní měření sil však přinášel olympijský turnaj, dnes považovaný za špinavou Popelku.

Přitom berlínské finále v roce 1936 sledovalo 90 000 diváků. Pod pěti kruhy se hrálo už v roce 1908 a vyhrála Anglie, reprezentující Velkou Británii. Kolébka fotbalu se však už dnes olympiády neúčastní.

Zato na mistrovství světa i Evropy smějí stavět vlastní týmy všechny její součásti – Anglie, Skotsko, Severní Irsko iWales – jenWales zatím na vrcholném festivalu nehrál.

Podobnou vážnost si získává i Liga mistrů, nejcennější klubová trofej. Evropské poháry založila zuřivost.

Francouzský novinář Gabriel Henot se v roce 1955 naštval, protože Angličané napsali, žeWolverhampton Wanderers jsou nejlepším klubem světa, protože porazili budapešťský Honvéd a moskevský Spartak. A tak se už v následující sezoně utkali vítězové evropských lig v Poháru mistrů evropských zemí.

Pětkrát v řadě vyhrál ceněný „ušatý pohár“ Real Madrid. Až v roce 1968 se dočkali Angličané zásluhou Manchester United...

PMEZ brzy doplnil Pohár vítězů národních pohárů a Pohár UEFA. Pouze v roce 1990 získaly všechny trofeje kluby z jedné země – Itálie.

Později s rozšířením Ligy mistrů zanikl Pohár vítězů, poslední gól vstřelil v roce 1998 Pavel Nedvěd z Lazia.

Absolutního klubového krále světa hledá Interkontinentální pohár, ten ale nemá takový věhlas. A mistrovství světa klubů po krátkém rozjezdu koncem tisíciletí zase usnulo.

A maličký Zlatý míč, stále nejprestižnější individuální cena? To už je další kapitola.

CÍSAŘ A PRVNÍ SVĚTOVÝ POHÁR. Franz Beckenbauer, kapitán mistrů světa z roku 1974, s trofejí.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze