V posledním zápase letní přípravy v Písku se mu podklouzla noha a následně ho začala bolet záda. „Nepřikládal jsem tomu větší váhu, záda občas zabolí každého,“ vzpomíná na prvopočátek svých současných potíží hradecký fotbalista.
Borec, jemuž se větší zranění v kariéře do té doby vyhýbala, se ale tentokrát mýlil. Jeho problém, později diagnostikovaný jako vyhřezlá ploténka, totiž výrazně zasáhl do jeho fotbalového života. V Sokolově sice ještě odehrál skoro celý zápas úvodního druholigového kola, ale od té doby se ze sestav hradeckých mužstev vytratil.
Jak to vše pokračovalo?
Bohužel mě to začalo limitovat, proto jsme to řešili.
Diagnóza?
Ta první zněla, že mám natažený zadní stehenní sval. Jenomže pak mi na jednom tréninku úplně přestala noha fungovat a přestal jsem ji ovládat. A od té doby už skoro tři měsíce nemůžu kvůli vyhřezlé ploténce trénovat, zůstala mi jen posilovna.
Rozhodl jste se pro léčbu, která spočívá především ve cvičení, prý byla ve hře i radikálnější možnost.
Ano, mohl jsem jít na operaci, což jsem ale odmítl.
Důvody?
Jednak vám při takovéto operaci nikdo nedá záruku, že stoprocentně pomůže, jednak by mi lékaři v tomto případě nedoporučovali návrat k vrcholovému fotbalu. A já se ještě vrátit chci.
Jaké bylo jiné řešení než nabízená operace?
Cvičení, které teď podstupuji. Je to zdlouhavé, ale věřím, že to přinese úspěch.
Cítíte po těch týdnech, kdy ho podstupujete, zlepšení?
To pociťuji po každém cvičení, kdy to ale bude v takovém stavu, abych mohl začít znovu trénovat a hrát, to vám nikdo nedokáže říct. Někdo říkal tři čtyři měsíce, někdo, že to může trvat rok. Takže teď kromě cvičení nemůžu dělat nic. Mám ještě trochu smůlu v tom, že mám hodně úzký míšní kanálek a při tom je každé i menší vychýlení obratle znát a vadí.
Jak fotbalista snáší zdravotní problém, který mu fotbal nedovoluje hrát?
Těžké je to pro každého a pro mě zvlášť, protože já jsem si do této doby neuměl představit, že bych nemohl nic dělat, vlastně ani odpočívat od fotbalu a pohybu neumím. Do těchto problémů jsem žádné větší zranění neměl, pokud nějaké ano, tak s pauzou maximálně deset dnů.
Jak vypadá váš „pracovní“ den v poslední době? Potkáváte se někdy s mužstvem?
To ano, dokonce jsem na stadionu častěji a víc než předtím. Jenomže oni jdou na hřiště na trénink a já cvičím. Čtyři dny v týdnu s fyzioterapeutem, po ostatní dny sám. Mám možná týdně i víc tréninků než dřív.
V souvislosti s možnou operací hrozilo, že byste se k vrcholovému fotbalu nevrátil. Přepadávají vás někdy takové myšlenky?
Nad tím, že bych se neměl vrátit, nepřemýšlím. Dělám všechno pro to, abych se vrátit mohl, a věřím tomu, že to vyjde. Člověk musí ale být trpělivý, nesmím to uspěchat.
Delší zranění často změní pohled na na sport a na život. Jak to je u vás?
Podobně, v tom je opravdu posun. Když člověk zraněný nebyl, tak na takové úvahy neměl čas, ale teď řadu věcí vyhodnocuji opravdu jinak. To, co se mi stalo, má i větší přesah než jen to, že teď nemůžu hrát.
