Proč povolení nevydají v Japonsku?
Vysvětlovali mi, že Soul je v Asii něco jako Brusel, což je v podstatě hlavní město Evropy.
Nemůžete hrát žádné zápasy?
Ne. Jenom trénuju jak o život.
Proč jak o život?
Kvůli stylu japonského fotbalu. Je hodně založený na fyzičce. Abych se prosadil, musím se v tom Japoncům vyrovnat. Možná mi ty dny bez povolení přijdou vhod, budu mít čas se aklimatizovat.
Jaká bude vaše role v týmu?
Jak říkám, fyzicky a rychlostně je to tady rozdíl. Já jsem v Kóbe proto, abych do hry vnesl klid. Jsou tu i zkušení hráči, ale mají v sobě neklid, zbrklost, spoustu míčů ztratí.
Takže šéf na hřišti?
Na to si budu muset určitě počkat, ještě jsem na trávníku nic nepředvedl. Doufám, že přijdou zápasy, kdy budu cítit.
A vůdce v kabině plus šprýmař?
Tady je to něco jiného. Fotbalisté se tu zdraví v každé místnosti zvlášť, furt se uklánějí. Vypadá to, že je to od nich upřímné. Ale legrácky? To asi nepřipadá v úvahu. No, i když... S asistenty Řehákem a jedním, co mluví španělsky, jsme byli na večeři. Když ten cizinec odešel na záchod, do taštičky jsem mu strčil pepřenku a pytlíčky s hořčicí. Doma asi koukal.
Přátelíte se s někým z týmu?
To je jako všude venku, tady se moc nekamarádí. Po tréninku šup domů. Nezaregistroval jsem, že by se v kabině nějak dohadovali, že pojedou na kafe.
Jak se domluvíte?
Žádný problém. Trenéři jsou Češi a navíc tu jeden Brazilec má svého asistenta, který je s ním při tréninku i na hřišti a všechno mu překládá do portugalštiny.
A tu znáte díky svému působení ve Sportingu Lisabon.
Takže rozumím. Navíc tři Japonci působili v Brazílii, takže taky mluví Portugalsky, stejně jako manažer klubu. Očekával bych všechno, ale že se v Japonsku budu domlouvat portugalsky, to ne. Možná je to na škodu, protože se nebudu nutit tolik do studia japonštiny.
Jak vám říkají spoluhráči?
Horby, protože se jim písmeno „vé“ špatně vyslovuje. Pavle už říkají Řehákovi, to bylo obsazené.
Už přiletěla vaše rodina?
Ne. Zatím jsem na hotelu, byt je ještě nezařízený. Za pár dnů bude připravený. Domů volám jednou za tři čtyři dny, telefonování z Japonska je poměrně drahá záležitost.
Pro vás, sběratele mobilních telefonů, je asi Japonsko ráj, že?
Mám nový přístroj, japonský mobil, ale dva tři dny jsem s ním bojoval, než jsem vůbec nastavil angličtinu. Nepotřebuje ani žádnou kartu, což nechápu, jak je to možné.
A jak vám chutná kuchyně?
Před dvěma roky mi můj manažer doktor Kramarič ukázal sušibar. Od té doby jsem byl pravidelný zákazník. Japonská kuchyně je pro mě pecka, až se musím krotit.
Setkáváte se s trenéry Haškem a Řehákem i mimo stadion?
Moc ne, nedělalo by to dobrotu. Každý jsme v jiné roli. Budeme však bydlet ve stejném baráku, takže na kafe a pokec můžeme zajít. Chodit spolu ven, to asi ne.
Jak jste se loučil s Teplicemi?
Přistoupil jsem na hru, že budeme všichni ticho, aby přestup nic nepokazilo. Ale starší hráči jako Rada to věděli. Přes kouče Marečka jsem volal do kabiny klukům z letiště ve Frankfurtu a pozdravil jsem je.
Může vás v Teplicích zastoupit Benát, jak řada lidí říká?
Absolutně mě zaujal technikou a přehledem ve hře. Ještě potřebuje zkušenosti. Je spíš introvert, moc toho nenamluví, ale má předpoklady, aby to na hřišti vzal na sebe.
Jaké jste měl reakce na váš odchod?
Dostaly se mi do rukou nějaké faxy z Čech, četl jsem, co psali tepličtí fanoušci na internetu. Bylo mi z toho na zvracení. Že jsou rádi, že jsem pryč, a hodně vulgarit. Ani je do novin říkat nebudu, hanba by mě fackovala. Já si myslím, že jsem pro Teplice odvedl dobrou práci, snažil jsem se odevzdat to nejlepší. Věřím, že ne všichni fanoušci Teplic jsou takoví.
