Kde jste s fotbalem začínal?
Doma v Piešťanech v šesti letech. Potom jsem šel ještě jako starší žák do Trenčína. Jak kvůli fotbalu, tak kvůli škole. Chodil jsem v Trenčíně na sportovní gymnázium.
A jak jste se vůbec dostal do Liberce?
Minulou zimu přijel na halový turnaj do Trenčína i Liberec a asi jsem se zalíbil tehdejšímu libereckému manažerovi panu Jinochovi. Ještě na tom turnaji to probral s mým manažerem Lednickým a za pár dní mě pan Lednický vezl na testování do Liberce.
A fotbalová zkouška, jak se zdá, dopadla dobře.
Nakonec ano, i když začala katastrofálně. První zápas za Liberec jsem hrál na umělé trávě v pražském Karlíně a prohráli jsme s Mladou Boleslaví šest nula. Ale další zápas na umělé trávě v Liberci jsem tři nula vyhráli a já dal dva góly. A po třetí zkoušce, to jsem za Liberec nastoupil v Nymburce proti Slavii, jsem už po návratu do Liberce podepsal smlouvu. Pak ještě na týden domů a od loňského dvacátého ledna jsem začal žít a kopat v Liberci.
Jiné nabídky jste neměl?
Stáli o mě i ve Werderu Brémy, probírali jsme to jak s manažerem Lednickým, tak s tátou. Nakonec jsme si řekli, že v Liberci bych se mohl chytit přece jen spíš. A že Liberec by pro mě mohl být odrazovým můstkem výš. Přitom jsem ale přestupoval do mužstva, které skvěle procházelo Pohárem UEFA, takže jsem si té nabídky považoval stejně.
Jenže na prvoligový trávník jste se dost dlouho nedostal.
Říkal jsem si, že ve svých letech nemám co zmeškat. Navíc Liberec to měl loni na jaře rozjeté na titul a i pro zkušenějšího útočníka by bylo těžké vklínit se mezi Štajnera, Nezmara, Gyana a Blahu. Tak jsem se musel snažit v třetiligovém béčku a přitakávat na ty věty, že můj čas přijde.
Rezervní tým ale bývá pro ligové hráče podřadnou záležitostí.
A jaký já byl ligový hráč. Měl jsem v osmnácti jediný prvoligový start ve slovenské lize za Trenčín proti Interu. Béčko mi proto vůbec nevadilo. Trénoval jsem sice s áčkem, ale že mám na první ligu, to jsem trenérům mohl dokazovat právě v rezervě.
Loni na jaře jste se dostal čtyřikrát na lavičku prvoligového mužstva, naposled v domácím remízovém utkání s Brnem v předposledním kole. Kde jste byl, když Liberec i přes závěrečnou porážku na Bohemians získal mistrovský titul?
Seděl jsem na Bohemce na tribuně s kamarádem z béčka Tomášem Hudcem, se kterým jsme do Prahy vyrazili autem. Samozřejmě, že zpátky do Liberce jsme už jeli autobusem společně s áčkem, a to auto přivezl jeden známý. Tím autobusem to byla opravdu nádherná cesta.
Cítíte se ligovým mistrem?
Ani ne. A když už, tak mistrem hodně maličkým. Vždyť jsem na hřiště nenaskočil ani na minutu. Ale medaili za titul jsem dostal taky. Asi jsem si ji vyseděl na té lavičce.
Na český prvoligový trávník jste poprvé vyběhl loni začátkem října. V zápase proti domácí Slavii jste hrál posledních osmadvacet minut.
Na to si dobře vzpomínám, protože ke konci jsem mohl vyrovnat na jedna jedna, ale v poslední chvíli mi míč vypíchl Bejbl.
Kdy vám bylo v českém angažmá nejvíc smutno?
Asi v posledním podzimním kole doma s Příbramí. Nastoupil jsem až do druhého poločasu a dvanáct minut před koncem jsem zase šel ven. Nic příjemného. Jenže já přišel na hřiště za stavu jedna nula a měl jsem dát gól. Ale my se v té druhé půli nechali zatlačit a trenéři pak proto chtěli posílit defenzivu. Tak musel ven útočník. A trenér Csaplár mě utěšoval, ať si z toho nic nedělám, že můj čas přijde, a že těch ligových gólů dám hodně.
A které chvíle vám naopak přinesly největší radost?
Samozřejmě poslední zápas s Jabloncem, kdy jsem dal oba góly. A pak taky nedávný turnaj ve Viareggiu, kde jsem byl s juniory Slavie. Zahrál jsem si v sedmi zápasech, dal jsem čtyři góly a prohráli jsme až ve finále s Juventusem.
Jak se tohle vaše slávistické hostování zrodilo?
Někdy v polovině února jsem se vrátil z Irska, kde jsem byl se slovenskou devatenáctkou, a ozval se mi slávistický trenér Klusáček. Že prý by mě chtěl do té Itálie. Tak jsem volal trenérovi Csaplárovi, ptal jsem se ho, jak na to jsem v Liberci, a jestli se mnou počítá na zápas s Olomoucí. On na to, že zatím se do nominace nevejdu, a že pro mě bude lepší ten turnaj, kde budu hrát. A zahrál jsem si opravdu dost, takže toho nelituju.
Jaké jste si vlastně pro liberecké angažmá dal cíle?
Dostat se do základní sestavy a prosadit se i v zápasech evropských pohárů.
V základní sestavě jste nyní byl potřetí za sebou. A co ty poháry?
Ještě bych se vrátil k té základní sestavě. Potřetí za sebou, to je pořád ještě moc málo na to, abych mohl říct, že už do ní patřím. A ty poháry mi zatím utekly. Když jsem zrovna nebyl se slovenskou devatenáctkou, nebo nemocný, tak jsem všechny pohárové zápasy proseděl na lavičce.
A jak to dopadlo s vaším sportovním gymnáziem?
Po loňském lednovém přestupu jsem poslední rok chodil na gymnázium v Liberci, v Trenčíně jsem potom udělal dvě zkoušky a mohl jsem k maturitě. A tu jsem udělal taky v Trenčíně.
Co vojna? V lednu vám přece bylo devatenáct.
Před pár dny mi volal táta, že mám jít v Piešťanech třináctého května k odvodu. Vůbec nemám ponětí, jak to dopadne.
