"Typický hroťák tady není, tak vypomáhám," vysvětlil Heřman, který Chomutov koučuje od léta.
Není náhoda, že se vydal zrovna tam. V chomutovském dresu prožil ústecký odchovanec na startu své kariéry báječné časy.
"Po vojně jsem tady začínal, měli jsme výbornou sezonu," vzpomíná na ročník 1990/91 ve druhé nejvyšší soutěži, v němž tým po podzimu sahal po postupu. "Byli jsme druzí, ale pak odešel trenér Koubek a jaro nám už tolik nevyšlo. Nastřílel jsem docela dost gólů, čtrnáct, a přestoupil do Slavie," přibližuje.
V chomutovském klubu na něj nezapomněli, proto jej v létě vedení oslovilo. Kývl. "Tohle je moje první trenérská štace," tvrdí majitel druhé nejvyšší trenérské licence.
Profesionální dráhu ukončil v lednu 2005, pak už hrál jen landesligu za Heidenau. "Trošku pro radost a trošku i pro něco jinýho," usmívá se nad motivací v podobě bankovek euro. I v Německu sázel dost branek.
|
Tomáš Heřman |
"Musím to zaťukat, ale já dával góly všude. Tedy kromě Teplic. Přišel jsem tam z Plzně a byli jsme druzí v lize. Já odehrál jen 16 zápasů, jinak jsem byl nějaký zraněný." V létě 1999 se vydal do Belgie.
Úvod druholigové sezony v Tournhoutu se mu povedl natolik, že místní fanoušci založili jeho fanklub. Měl dvě stovky členů. "Dva roky jsme usilovali o postup, ale nevyšel. A když už jsme hráli baráž, stejně nám řekli, že kvůli finančním problémům půjdeme do čtvrté ligy."
V Monsu konečně vysněnou první ligu pomohl vykopat, rok si ji zahrál.
A končil v Korteiku. "Sice jsem byl dvakrát nejlepší střelec druhé ligy, ale na lukrativní nabídku bylo pozdě. Vždyť do Belgie jsem odešel ve třiceti," připomíná.
Život v království se mu zamlouval. "Nejdřív jsem byl ve vlámské části, která je bohatší a mluví se tam vlámštinou, což je vlastně holandština," říká. "Pak jsem byl ve valonské části, kde se hovoří francouzštinou.
V každé se žilo trochu jinak." Heřman během let poznal, že Belgičané jsou dost podobní Čechům. "Je jich deset milionů jako nás, taky mají rádi partu, kolikrát jsme si jako tady šli sednout na pivo," líčí zvyklosti v týmu. "Ale jsem patriot a neuměl bych žít v cizině. Rád jsem se vrátil domů."
V Chuderově, vsi nad Ústím, kde začínal kariéru záložník Jarošík, si postavil domek. Ambice jako trenér má nejvyšší.
"V listopadu mi bude 38 a myslím, že je na změnu správný čas. Trenéřina se mi začíná strašně líbit," vyznává se. "Všichni říkali, že dělat trenéra jsou větší nervy než hrát. Nevěřil jsem. Ale teď už to cítím," vykládá a pohladí si holou hlavu. "Už takhle mám málo vlasů a po každém zápasu je jich míň a míň," směje se.
