Už víte, co s vámi bude?
Nemám ponětí. Jen můžu čekat na telefon. Přes svátky byl klid.
Na přestupní termín, který začal prvního ledna, jste musel čekat hodně netrpělivě, že?
Vlastně ani ne. Stejně to za mě budou muset vyřešit jiní. Když se s Hamburkem nikdo nedomluví, zůstanu. Když mě klub bude chtít pustit, pustí mě. Podřídím se.
Co byste nejraději?
Nejradši bych hrál v Hamburku.
Jenže tady ta bída trvá nějak dlouho - dva roky. Líbilo by se mi půlroční hostování. A kdyby se mi vydařilo...
Tak byste se mohl vrátit i do reprezentace?
I o tom přemýšlím.
Jenže poslední zápas bundesligy jste nebyl ani na lavičce. Zase máte problémy?
Hrál jsem pět zápasů, měl tři čtyři jasné šance a nedal jedinou. Trenér Jara mě v tu chvíli odřízl... A já hned naznačil, že mě to tady štve.
Před půlrokem jste zase nazlobeně vyhlásil: Už tady nechci hrát!
No jo, a klub mi přes noviny vzkázal, že mě taky může vyhodit, když se tak budu vyjadřovat.
A zklidnil jste se tedy?
Příště budu radši mlčet.
Když jste do Německa přestupoval, všechno jste si pochvaloval. Na podzim 2000 jste ale odjel na olympijské hry do Sydney a pak přišel konec Heinzova ráje.
Vynechal jsem kvůli tomu důležité zápasy v Lize mistrů, vrátil se unavený... A od té doby jsem na druhé koleji.
Ani rodinné štěstí vám náladu nezvedá?
Zvedá - a jak! V prosinci se nám narodila druhá dcera Izabela. Jenže když se nedaří v práci, nemůžu domů přijít a dělat, že se nic neděje. Když vím, že mě v práci přehlížejí úmyslně...
Ale jen tak odejít z Hamburku nemůžete, smlouva je do roku 2005.
Třeba mi opravdu pomůže hostování, mohl bych se zase ukázat světu. Ale nejdřív musí vůbec někdo zavolat... Takže čekám.
