Best už ani nenavštíví pondělní setkání držitelů Zlatého míče, který vlastnil za rok 1968.
Neunesl rostoucí slávu ani příliv peněz. Poté, co opustil fotbalové stadiony, bojoval dál: už ne s míčem, ale se všemi pokušeními světa. A prohrával. Náladový, nevypočitatelný, vzpurný. Varování a kritiku odmítal. Ale na mrtvé se má vzpomínat jen v dobrém. A já nebudu výjimkou.
Vyprodané Wembley šílí, osud tomu přál, že finále PMEZ 1968 bylo dávno předem svěřeno tomuto svatostánku. A co víc – hraje v něm Manchester United proti Benfice Lisabon! „East or West, George is best!“ skandují ochozy, jakmile má míč drobný kouzelník.
Pokřik využívající jeho jména: George je nejlepší na světě. Jenže není. Přehání sólové akce „pro lidi“, spaluje dvě šance a vedle mě sedící Tonny Pulein, novinář Daily Mirror a spolupracovník Mladé fronty, mi šeptá opravu: „East or West, George is today not best.“
Tedy dnes nikoli. Hledíme na rozhořčeného trenéra Matta Busbyho, který mu několikrát hrozí. Zápas končí 1:1 a nikdo se nedozvěděl, co Busby v kabině Georgovi řekl.
Odpověď dal on sám v prodloužení – hned ve druhé minutě jedinečným způsobem. Prošel dvojnásobnou kličkou kolem obránce, vylákal brankáře a teprve pak poslal v běhu míč do prázdné brány.
I dál potom pokračoval v nesobeckém představení a pomohl k výhře 4:1. K prvnímu anglickému triumfu v této soutěži.
Takže good bye, George, je nám smutno...