Na Bicana zavzpomínali jeho přátelé, fotbaloví činovníci, bývalí i současní trenéři a hráči. Bicanovu genialitu vystihl snad nejlépe jeho dnes už jedenadevadesátiletý spoluhráč Alexej Bokšay, když připomněl, jak Slavia díky Bicanovi vyhrála v roce 1938 poprvé Středoevropský pohár, tehdy prestižní klubovou soutěž. "Když nastupoval Pepi Bican, nikdy nebylo otázkou, jestli dá gól, ale jen kolik jich dá."
Na tvářích smutečních hostů se leckdy objevily i úsměvy, tu a tam se dokonce ozval upřímný smích. To když věrný slávista Bican vyprávěl z velké obrazovky svým nenapodobitelným způsobem někdy až neskutečné historky spojené s jeho velkou láskou - fotbalem.
"Když jsem nějaký čas působil v Hradci, naveleli mě do prvomájového průvodu, já na to jinak nebyl, a lidi pak podél chodníků a v oknech domů provolávali Ať žije Bican. Soudruzi si mě druhý den zavolali, jak je to možné, a co jsem způsobil. Měli přece volat Ať žije prezident Zápotocký. Povídám, já ale od domu k domu nechodil a neříkal, aby provolávali slávu mně," zavzpomínal Bican v dokumentu, který dnes ve 21.45 uvede ČT 2.
Protože komunistický režim se Bicana snažil vymazat z fotbalových dějin jako nepřítele pracujícího lidu, na filmovém pásu se z jeho geniálního umění takřka nic nezachovalo. Zbylo jen vyprávění pamětníků, které se předává z dědů na syny, vnuky a další generace. Historky to jsou čím dál neuvěřitelnější a velký "Pepi", jak fanoušci svůj idol přezdili, se musel před nevěřícími Tomáši pokaždé trochu nadurdit.
"Že to za mých časů bylo lehčí? Ptám se: jsou i dnes šance? A ti mladí mi říkají, jé, pane Bican, to je šancí," vzpomínal opět z obrazovky. "Tak vidíte, šance jsou a góly nepadají. Když je šance, to by přece měl být gól. A já když měl pět šancí, dal jsem pět gólů. A když jsem měl šancí sedm, i těch sedm branek jsem párkrát dal."
Mezi těmi, kteří Bicanovi vzdali poslední hold, nechyběl předseda fotbalového svazu Jan Obst, nestor fotbalových novinářů Jaroslav Šálek, který zalitoval, že se k psaní o svém sportu dostal až poté, co Bican s aktivním fotbalem skončil. Zahrát nezapomenutelnému fotbalistovi přišel i jeho přítel houslový virtuos Josef Suk, astrofyzik Jiří Grygar zase připomněl, že jméno Josef Bican nese od roku 1999 nově objevená planetka.
"Je to cosi jako Bicanův pomník, který nikdo nikdy nezbourá a neodstřelí, který nikdy nezrezaví," poznamenal Grygar, další Bicanův přítel a obdivovatel. "Momentálně se ten kamenný kolos pohybuje dvě stě devadesát milionů kilometrů od Země."
Sál v Národním domě se však neloučil jen s výjimečným fotbalistou, ale také s hrdým Čechem, který v časech nacistické okupace odmítl německé občanství. Bican rozdával radost na hřišti a mimo něj lidskou moudrost. Vyprávěním o svých gólech, byť by se to na první pohled mohlo zdát, se nikdy nenaparoval. Byla to prostě fakta. O skromnosti svědčí i jeho další slova, která Národním domem zazněla.
"Góly jsem snad dávat uměl, ale ryby chytat umím určitě," poznamenal s prutem v ruce z pramičky pod Trojským jezem. Jeho další velkou láskou vedle fotbalu totiž bylo rybaření.
 Slávisté stojí čestnou stráž u zesnulého Pepi Bicana, jednoho z nejlepších fotbalistů světové historie |
