V té druhé byl mimořádným fotbalovým brankářem, milujícím otcem, filozofem. Oliver Kahn.
SPORT 2008 – ROK ODCHODŮ1. díl seriálu MF DNES připomíná osobnosti, jež se letos loučily |
Letos v květnu řekl: Schluss!
Táhlo mu na 39, za sebou měl 557 bundesligových zápasů, osmkrát vychytal titul, vyhrál Ligu mistrů, Pohár UEFA. Byl mistrem Evropy i vicemistrem světa. "Brankář musí být trochu blázen, aby si stoupl mezi tyče a nechal si napalovat míče z blízkosti do břicha a do hlavy," říkal, když se loučil.
Jedni fanoušci ho milovali, druzí nesnášeli. Už v Karlsruhe, kde začínal, nešel přehlédnout. Agresivní styl, skvělý instinkt, zažranost do práce, výbuchy zloby. A v Bayernu, kde hrál od roku 1994, se stal legendou.
Letos 17. května bojoval naposledy o body. V utkání proti Hertě Berlín měl jediný sen: proměnit penaltu. "Už jsem rozhodnutý, kam míč pošlu," tvrdil den před výkopem. Jednu penaltu už zahrával, jenže ji před šesti lety neproměnil.
Na reparát nedošlo. "Přesto děkuju. Děkuju za všechno," hlesl po zápase se slzami v očích. Zrovna v ten den vyšla Kahnova autobiografie Já, ve které cituje Aristotela nebo Kanta.
Kahn uměl provokovat, zkratovat, rozdávat radost, přetrhnout se pro tým i hloupě chybovat jako ve finále mistrovství světa 2002. "Možná teď poznám, co je prázdnota a nuda. Je konec," prohlásil trojnásobný nejlepší brankář světa s přezdívkou Titán.
Teď žije pro děti, fotbal komentuje v televizi, hraje golf. Jeho hořko-sladká kariéra sice skončila, ale prázdnotu jistě necítí.
