|
Článek vyšel na názorové stránce MF DNES |
Jestli tomu tak je, díval jsem se na jiné mistrovství. Viděl jsem skoro všechna utkání šampionátu. A téměř jsem se nenudil. Mírně chápu nářek nad málo góly.
Sotva to však způsobila pouze skutečnost, že mužstva myslela přehnaně na obranné systémy. Ano, Pelé říká, že se mu líbili více obránci a záložníci než útočníci. Co je na tom špatného?
Pamatuji třináct šampionátů. Většinu jsem sledoval v televizi, z některých jsem viděl dokumenty, v roce 1958 jsme stáli s tatínkem na peroně zastávky Zadní Třebaň a slyšeli z nádražního rádia, jak naši ve Švédsku srazili Argentinu šesti góly.
Pamatuji, že dlouho byli obránci rumpálové, kteří ukopávali míče a nohy hbitým technickým a obdivovaným útočníkům. Pak se to začalo měnit.
Letošní mistrovství ukázalo, že obránci umějí fotbal stejně dobře jako útočníci. A pohled na ně se mi zdál stejně vzrušující jako sledovat šikovné forvardy. Kdosi na mistrovství řekl, že kdyby nebylo chyb, všechny zápasy by skončily 0:0. A minel se dělá stále méně. Stát v zadních řadách pouzí odkopávači, byly by zápasy 5:4 nebo 9:6.
Avšak, přiznám se, příliš by mě nevzrušovalo vidět Henryho nebo Kloseho stále dokola zesměšňovat hejno nekopů. Víc dotírají na moji duši střety technicky, kondičně i rychlostně rovnocenných borců a chvěji se, když se útočník po sedmi pokusech obelstít zdánlivě neobelstitelné beky jednou dostane do šance.
Často ji nevyužije, nelze proměnit každou. Byť by nohy, jež se o to pokoušejí, byly sebefenomenálnější.
A také: v brance proti nim stojí zpravidla nějaký skvělý Buffon nebo Čech, případně Ricardo. Minimálně stejnou úlohu jako systémy tedy sehrály individuální schopnosti hráčů zadních linií. Způsobilosti svou vytříbeností a variabilitou bezesporu velice zajímavé a pro oko fanouška přitažlivé.
V jednom z kritických článků padl také názor, že na šampionátu nevyletěl vzhůru někdo jako před lety Tomáš Skuhravý. Při vší úctě k hlavičkářskému kumštu Skuhravého tvrdím, že by na tomto mistrovství vypadal vůči současným všestranně vybaveným obráncům při své jednostrunnosti jako bezmocné dítě.
Potíže s beky měli fotbalově značně kompletnější borci, například Podolski. A že jsme neviděli krom Zidana žádnou hvězdu? Což takoví Riquelme nebo Ribéry? Nakonec i sobec Cristiano Ronaldo? A mnoho dalších.
Prostě jen to mají těžší; Lahmové, Sagnolové, Thuramové, Cannavarové, Grossové a jiní hrají fotbal zezadu stejně dobře. Je obdivuhodná a fascinující ta kopací virtuozita obránců.
A gól?
Ano, padalo jich méně, ale když padly, tak začasté velmi parádně. A též: nemohlo mě nudit mistrovství, na němž v jediném zápase řečený Zinédine Zidane zkazil ze třiceti přihrávek pouze dvě.
Domnívám se, že kopaná je stále složitější. Už to není takhle: Pepi Bican s přihrávkou od Kopeckého do běhu, únik jednomu či dvěma bekům se stehny jako tažní valaši a podobnou rychlostí - a lehce zasunout.
Dnes by tu stáli stejně technicky, rychlostně a takticky vybavení obránci a: popasuj se! Ano, fotbal se stal sportem mnohem komplikovanějším než dřívější prostá kopací hříčka. Finesy jsou zapeklitější a rafinovanější. Vyžadují od diváka hodně náročné vnímání. Myslím, že právě takové bylo odeznělé mistrovství světa.
Za sebe mohu prohlásit, že se mi hodně líbilo, i některé zápasy, které skončily bez gólů. Kupříkladu při strhujícím semifinálovém zápase Itálie s Německem mi ani na mysl nepřišlo, že branky padly až v úplném konci prodloužení. Je přece pěkné, když někdo něco umí.
A na fotbalovém šampionátu bylo hodně mužů, kteří předváděli, že toho zvládají doopravdy dost. Na všech místech sestav.
