A ano, vyslovil ho ještě jako kouč Chelsea, dávno předtím, než usedl na lavičku Manchesteru United, kde se Best proslavil.
S anglickým týmem si ho spojí automaticky každý, kdo o něm kdy slyšel. Ne už tak se Severním Irskem, pondělním přemožitelem českých fotbalistů - tedy zemí, kde se narodil a kterou sedmatřicetkrát reprezentoval.
Ani jeho kouzla nepomohla milionovému státečku na velký turnaj, kam vedla v šedesátých a sedmdesátých letech těžká cesta. A navíc platilo, že Best v zeleném dresu národního týmu býval poloviční: statistikové mu napočítali jen devět gólů, z toho čtyři slabému Kypru.
Přesto si ho rodná země považovala jako málokoho. S míčem u nohy zvládal zázraky a ještě u toho tak skvěle vypadal... Proto se mu přezdívalo „Pátý Beatle“, proto se jako první fotbalista stal superhvězdou i mimo trávníky.
Pronikl třeba do světa reklamy, kam mu otevírala dveře dokonalá tvář i příjmení, které v překladu do češtiny znamená „nejlepší“.
Na hřišti mu dělal čest. Manchester si ho vyhlédl v patnácti, poté, co ho belfastský klub Glentoran odmítl jako „příliš malého“. V sedmnácti už debutoval v áčku a ve dvaadvaceti získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy. Góly střílel tak lehce! Dělalo mu radost, když kličkami motal soupeřům hlavu a dováděl je k šílenství.
Jenže šíleli z něj i nadřízení. Chtěl být nejlepší na hřišti, ale nejvíc vydržel i v hospodě se sklenkou v ruce. Proto šel výkonnostně dolů příliš brzy a v United se s ním rozloučili už v sedmadvaceti.
O to víc si ho ale užili jinde. Když šel hostovat do málo známého týmu Dunstable Town, vedení nechalo postavit nové mobilní tribuny - místo obvyklých pár stovek přišlo jeho debut sledovat osm tisíc lidí. A místní výrostci prolézali dírami v plotě, aby idol zahlédli v akci.
Zvědaví na něj byli všude, ať už hrál v Africe, Americe, Austrálii, nebo Hongkongu. A vyhledávali ho novináři, kterým měl vždy co říct.
Kdyby se vyplnilo jeho velké přání, možná by se pondělní zápas nehrál v Belfastu, ale třeba v Dublinu. A proti Česku by nestálo Severní Irsko, ale reprezentace spojeného Irska, podobně jako v ragby.
„Mělo by se to aspoň zkusit,“ přesvědčoval v březnu 2005. „Doufám, že se toho za svého života ještě dočkám.“
Nedočkal se - zemřel o osm měsíců později. Jeho tělo už nebylo schopné dál fungovat, divoký život plný alkoholu si vybral svou daň.
Bestův odkaz ale žije dál. Nikdy se nezapomene na jeho talent ani na vtipné hlášky, které se stále citují.
„V roce 1969 jsem se vykašlal na ženské a alkohol. Bylo to nejhorších dvacet minut v mém životě.“
„Spoustu peněz jsem utratil za pití, holky a rychlá auta. Zbytek jsem jen tak rozházel.“
„Kdybych měl na výběr, jestli prokličkovat přes čtyři hráče a dát gól Liverpoolu, nebo skončit v posteli s Miss World, byla by to těžká volba. Naštěstí jsem zažil oboje.“
Ale pronesl i smutnější a varovnější věty. Když se ho kdysi ptali, co by poradil vycházející hvězdičce Paulu Gascoigneovi, aby si nepokazil kariéru, jen se trpce usmál: „Jak bych mu mohl dávat rady po tom, co jsem prováděl?“
Nejnaléhavěji pak vyzněla slova, která vyřkl na smrtelné posteli, vyčerpaný a se zničenými játry: „Poučte se. Ať neskončíte jako já.“
Mimochodem, když smutní Češi opouštěli Belfast, víte, kam mířili? Přece na letiště George Besta. Po kom jiném by se taky mělo jmenovat, než po tom nejlepším.