Kromě jeho syna Františka si zahráli i oba vnuci: jedenadvacetiletý Daniel a o pět let mladší Lukáš. Zatímco všichni ostatní hráči jedenáctky internacionálů nastoupili v červených dresech, trio Veselých obléklo na začátku slávistické sešívané.
"Bylo to moje přání. Chtěli jsme uctít tátovu památku," říká František Veselý mladší. "Z dob, kdy jsem byl malý, si pamatuju, jak táta snil o tom, že by se rád dožil sedmdesátky a odehrál v tomhle věku svůj rozlučkový zápas. Vím, že by to dokázal, že by i v tomhle počasí minimálně na poločas nastoupil. Snad se na nás shora koukal."
S oběma syny jste nastoupil poprvé. Proč právě tady na Julisce?
Je v tom trochu symboliky. Tatínek totiž odehrál první ligový zápas v dresu Dukly, pak tady prožil tři krásné roky a získal svůj jediný ligový titul. Až potom se vrátil do Slavie a pomohl jí dostat se zpátky do první ligy. Také proto jsme akci uspořádali na Julisce.
Jak na dobu, kdy hrál za Duklu, později vzpomínal?
Mluvil o tom moc rád. I když tenkrát jako mladík nejdřív cítil trochu křivdu, že ho Slavia do Dukly vyměnila. Nešel sem jen na vojnu, jako řada dalších, byl to regulérní přestup. Začal v juniorce, ale pak se posunul do áčka, trenér si ho vytáhl před nějakým zápasem v evropských pohárech, tuším v Německu. Nakonec vzpomínal jen v dobrém, protože ty tři roky mu daly strašně moc.
Dnes si ho ale lidé spojují hlavně se sešívaným dresem.
To je pravda, ale Slavia mě ohledně jeho narozenin nijak nekontaktovala. Asi nebyl z jejich strany zájem takovou akci uskutečnit, což mě mrzí a nerozumím tomu. Táta přece ve Slavii prožil hodně let, udělal toho pro ni dost a stal se legendou klubu. Na druhou zaslouží velké poděkování fanoušci, kteří během posledního podzimního zápasu s Libercem vytvořili choreo k tátovým sedmdesátinám a skoro deset minut skandovali jeho jméno. Určitě by ho to moc potěšilo.
Za Slavii hrají oba vaši synové, starší Daniel dokonce před časem nakoukl do áčka dospělých. Podobají se fotbalově vám a vašemu otci?
Já jsem byl pravé křídlo, podobný typ hráče jako táta. Kluci se naopak trochu vymykají: Daniel je jediný z rodiny levák a Lukáš zase hraje nejčastěji ve středu, hrotového hráče. Umí dobře hlavou, má předvídavost i výběr místa.
Mají šanci navázat na rodovou tradici?
Je pro mě těžké je hodnotit, koukám na to otcovskýma očima. Ale snažím se být kritický, stejně jako byl táta ke mně. Nesou slavné jméno, každý o nich ví, že pocházejí z fotbalové rodiny: na nejvyšší úrovni hrál děda, táta i já, takže už tvoří čtvrtou generaci. Lukáš má asi největší perspektivu, Daniel už áčkem prošel a teď musí ukázat, že na to má. Zřejmě to bude chvilku trvat, ale věřím, že nakonec z něj vyroste kvalitní hráč. Jednou možná i pro Slavii.
Jak to s ním vypadá v současnosti?
Pořád je hráčem Slavie, pravidelně se připravuje s juniorkou. Je škoda, že loni po letní přípravě pod Petrem Radou vypadl z áčka. Vrátil se do juniorky, což byl krok zpátky, který si, myslím, nezasloužil. Předtím pod trenérem Poustkou šanci dostal a třeba v Plzni odehrál kvalitní zápas, dařilo se mu i proti Rajtoralovi s Petrželou. Proti Bohemians v derby dal dokonce po minutě na hřišti gól. Kariéru měl rozjetou dobře, teď bude muset o svou pozici znovu zabojovat.
Sám jste hrával ve Slavii a snažil se navázat na slavného otce. Jak na to vzpomínáte?
Taky jsem si zažil svoje, táta byl legendou a jít v jeho stopách bylo strašně těžké. Snažil jsem se neudělat našemu jménu ostudu, to se mi myslím povedlo. Ale dosáhnout takových úspěchů, jaké měl on, to se nepodaří skoro nikomu.
