Lístek stál patnáct korun, ten zlevněný dokonce deset. Ne čtyři tisícovky jako na středeční šlágr proti Realu Madrid.
Zatímco sestřihy a všelijaké zajímavosti ze svátečního souboje Plzně v Lize mistrů se vysílají v hlavních zprávách a fotky madridských hvězd tisknou noviny na titulních stránkách, tehdy se televize na zápas proti Bayernu Mnichov vykašlala. Odpoledne vysílala mistrovskou Trnavu a místo podvečerního Poháru vítězů pustila dokumentární pořad Tváří v tvář. Následovaly klasické večerní zprávy.
„Asi mi nebudete věřit, ale z toho zápasu jsem ještě neviděl ani vteřinu. Přísahám,“ vypráví František Plass, čtyřiasedmdesátiletá legenda českého fotbalu.
Tehdy mu bylo sedmadvacet, hrál elegantně, rozdával parádní pasy, kličkoval a na hřišti mu nikdo nestačil. „Tuten zápas s Bayernem se mi celkem povedl,“ líčí nenuceně, když sedí doma zabořený do křesla. Hladí si křížek, který se mu houpe na krku, a vzpomíná.
Pojďme se taky vrátit do září 1971, kdy byl prezidentem republiky Ludvík Svoboda, stát se snažil přesvědčit všechny lidi, že bojuje proti protisocialistickým živlům, a v Praze se začalo stavět panelákové bludiště zvané Jižní Město.
Kdo je František PlassFotbalová legenda (nejen) Plzně. Říkali mu Plzeňský Beckenbauer, protože měl úžasný přehled a cit. Hrál libera či středního záložníka. Byl rychlý, elegantní, rozdával přihrávky, kličkoval, střílel góly. Na přelomu 60. a 70. let patřil k nejoriginálnějším hráčům Československa. Protože nechtěl opustit Plzeň, odehrál v lize jen 163 zápasů a v reprezentaci 11. Jako trenér pracoval v Chebu, Blšanech či Dukle. Má dva syny a dceru. V dubnu mu bude 75 let. |
Plzeň, tehdy pod názvem Škoda, hrála druhou ligu, přesto mohla slavného soupeře z Mnichova zaskočit. Černovlasý kapitán Plass hlavičkoval do břevna, taky trefil tyč a po porážce 0:1 vyšlo druhý den v novinách, že na hřišti kraloval. Že mu nestačil ani Franz Beckenbauer, budoucí král světového fotbalu: „To napsal pan Šálek u vás v Mladé frontě.“
Od nebožtíka Jaroslava Šálka jsem se učil, jak psát do novin. Od koho vy jste se učil fotbal?
Jako kluk jsem vyrůstal tady kousek na Slovanech. Ve starém činžáku. Pět pater bez výtahu, kýble s uhlím jsem tahal ze sklepa. Ale to hlavní bylo za barákem – úzký dvorek se zdí, do které jsem kopal vším možným. Od tenisáku až po velkou merunu. Tam jsem to mydlil.
Tak se rodí talent?
Po válce jsme nic neměli, jen chuť něco dělat, nenudit se. A mně fascinovalo všechno, co bylo kulaté. Hrál jsem třeba stolní tenis, do první ligy jsem to dotáhl.
Až tak?
Měli jsme byt jedna plus jedna. Já pokojík se ségrou. Jak jsem se zbláznil do pinkání, sehnal jsem si překližku a vyříznul z ní pálku. K tomu jsem dostal vymlácené gumy, nalepil je a už to jelo. Sám doma, stoleček postavit ke zdi a pink, pink, pink. Rodiče samozřejmě nemohli být doma, abych kvůli rámusu nedostal přes čumák, ale stejně časem pochopili, jak si hraju, protože se nám začala ze zdi odloupávat omítka. Nakonec jsem se stal v dorostu krajským přeborníkem a v první lize sebral set Mikovi, což byl mistr Evropy.
Fotbal jste měl radši?
Asi bych ho dokázal dělit ještě s hokejem, ale naši neměli peníze na to, aby mi koupili brusle. Takže jsem chodil hrát s jednou ošuntělou hokejkou, které jsem říkal párátko, protože se pořád zužovala a zkracovala, a dodnes bruslit neumím. Kopat do míče bylo snazší a daleko levnější. Hrával jsem v tehdejší ČSAD, na konečné tramvaje na Slovanech. Na tréninky jsem chodíval alejí, kde rostly třešně, a na každý strom jsem vyskočil, abych si nanečisto zkusil hlavičku. Tak jsem mimoděk získával odrazovou sílu. Když se to spojilo s technikou, kterou jsem piloval doma na dvorečku, byl to dobrý základ.
Vzali jsme to celkem zeširoka. Blížíme se k Bayernu?
Už v šestnácti jsem hrál divizi a v devatenácti dělal v Plzni kapitána. A najednou přijel Bayern.
Oblékl jste si dres s trojkou, vzal kapitánskou pásku a před zápasem podal ruku Beckenbauerovi.
Franz byl solidní, šikovný, velmi inteligentní hráč. Ale já si hleděl svého. Víte, pro Plzeň to byl životní zápas. Srovnatelný s tím, když teď přijel Real Madrid. Bylo natřískáno, přišlo přes třicet tisíc lidí. Hlava na hlavě. Byla to událost pro celou republiku.
Hvězdy Realu se v Plzni sběratelům autogramů skoro nepodepsaly, jak se zachovali hráči Bayernu v roce 1971?
Jako nabobové. Povýšeně. Ani s námi nešli po zápase na večeři, která byla připravená a předem domluvená v hotelu Slovan. Viděl jsem na nich: My jsme něco, vy nejste nic.
Nic ve zlém, ale vy jste ve srovnání s Bayernem nic nebyli.
Byla to náhoda, že jsme mohli hrát Pohár vítězů. Vyhráli jsme Český pohár a ve finále toho Československého jsme nestačili na Trnavu. To nešlo, neměli jsme na to.
Zatímco Trnava šla do Poháru mistrů, Plzeň dostala jako poražená právo hrát Pohár vítězů. Poprvé v historii. Máte nějakou vzpomínku? Dres třeba?
Kdepa. To by nás správce hnal, kdybychom po zápase neodevzdali dres do pračky. Odehráli jsme s ním celou sezonou. Výměna s hráčem Bayernu by znamenala, že si ten vlastní dres musíme nechat ušít.
František Plass na galavečeru ke 100 letům FC Viktoria Plzeň, kde se stal středním záložníkem sestavay století.
V odvetě jste padli 1:6, ale doma to nebyl marný boj, že?
Pane, my byli trochu lepší. Jen já dával tyč a břevno. Kéž bych nebyl takový dřevák (úsměv). Normálně mi to padalo do brány, jen proti Bayernu ne.
Plzeň - Real Madrid 0:5 |
Pochválil vás po zápase Franz Beckenbauer?
Franz ne, ale mnichovský trenér Udo Lattek se před novináři zmínil: „Toho vašeho Plasse bych bral hned.“
Lattek asi netušil, že Plass, vyučený zámečník, musel ještě během kariéry normálně pracovat.
V lisovně, ale jen dva roky po vyučení, takže to nebylo nic tak strašného. Platily nás Škodovy závody, všichni jsme chodili na šest hodin denně. Ráno píchnout směnu, po obědě pryč. Makat se muselo.
I když jste byl od devatenácti let kapitán?
Výjimky neexistovaly.
To ani při přestupech do ciziny. Musel byste splňovat nesplnitelné podmínky, aby vyšel Bayern. Ale proč jste nekývnul Spartě?
Byl jsem blbej a zamilovanej do Plzně.
Kapitáni před utkáním při pozdravu - vlevo František Plass - Škoda Plzeň, vpravo Franz Beckenbauer - FC Bayern Mnichov. V prvním utkání 1. kola Poháru vítězů v kopané podlehla Škoda Plzeň západoněmeckému týmu Bayern Mnichov 0:1. Jediný gól vstřelil v 75. minutě Sunholz po nedorozumění v plzeňské obraně mezi Plassem a brankářem Čalounem. (15. 09. 1971)
Nepřehánějte.
Nepřeháním. Sparta mi nabízela 100 tisíc za podpis. Z černých fondů, samozřejmě. Jenže já měl v Plzni kamarády, ani první manželce se nechtělo. I kdyby mi tehdy slíbili zlatý poklad, nešel bych.
Nikdy jste nelitoval?
No... V osmašedesátém jsem mohl zůstat v Chile. Odjeli jsme s nároďákem na turnaj Octogonal do Santiaga, kde jsme hráli třeba proti Pelého Santosu. To vám povím, Pelé byl fotbalový pánbůh. Jak si dokázal pokrýt míč, tvořit, přemýšlet, hrát nezištně. Turnajovou vlaječku jsem si od něj nechal podepsat. Teda pan Masopust mi to zařídil, protože se s Pelém znal.
A ten příběh v Santiagu?
Přitočil se ke mně nějaký pán a představil se mi: Já jsem taky Plass.
Příbuzný?
Přečetl si v novinách, že s Československem dorazí nějaký Plass, tak mi šel nabídnout, ať se nevracím. Byl to tátův bratranec, pocházel od Plzně, ze Zbůchu. V Kordillerách měl krásný hotel, za manželku Bulharku. Sliboval: „Tady budeš mít všechno, fotbal je jako náboženství a Čechoslováky tu po mistrovství světa ve dvaašedesátém milují. Za Colo-Colo můžeš kopat!“ Trochu mě zviklal, mohl jsem udělat díru do světa, byl bych tam king.
Ale?
Doma jsem měl ročního Petra. Ta volba byla snadná.
Že jste nezůstal v Chile, to celkem chápu, ale odmítnout nabídku ze Sparty...
Kdybych věděl, že budete tak drzý, tak bych vás domů nepozval (usmívá se). Já prostě pro Plzeň dýchal a dýchám pořád.
Jenže Sparta se vám podle všeho pomstila.
Zařídila, abych nejel na mistrovství světa 1970 do Mexika.
To víte jistě?
Na tuty. Udělali na mě habaďúru. Odehrál jsem celou kvalifikaci, jen zápasy s Maďarskem se nepovedly. V Budapešti (0:2) jsme dostali strašně nařezáno, oni hráli tvrdě až zákeřně. Doma to bylo 3:3. Já vzadu zachraňoval, co ostatní zpackali. Šaňo Horváth se hned v úvodu vybodnul na Beneho, který běhal stovku za deset vteřin, a já nestihnul všechno napravit Připadal jsem si jako obětní beránek, protože mě trenér Marko o přestávce střídal.
František Plass (v dolní řadě zcela vpravo) v roce 2012 ve společnosti Horvátha či Petržely.
A dál?
O mrtvých se má mluvit jen v dobrém, tak nechci jitřit rány. Jen povím, že mě reprezentační trenér Jozef Marko prosil: „Františku, přestup! Sparta má moc dlouhé prsty.“ Krátce před svou smrtí mi od něj přišel dopis, ve kterém se omlouval: „Promiň, dostal jsem příkazem, že nesmíš jet do Mexika.“
Jak jste prožil šampionát? Čechoslováci neuhráli ani bod.
Nechci tvrdit, že se mnou by výsledky byly lepší, ale strašně mě to mrzelo. Jakmile se v rádiu ozval Michal Tučný a jeho „Všichni jsou už v Mexiku, buenos dias, já taky jdu“, tak jsem normálně brečel.
Dokázal byste v kariéře víc, kdybyste přestoupil do Sparty?
To stoprocentně. Z Prahy je k úspěchům daleko blíž. Mohl jsem být prominent.
Reprezentační tým čs.fotbalistů, zleva Vladimír Horváth, Ivo Viktor, Juraj Szikora, Andrej Kvašňák, Bohumil Veselý, Ladislav Kuna, František Plass, Vladimír Hagara, Ján Pivarník, Ján Čapkovič a Jozef Adamec. (1969)
Slavia se neozvala?
To víte, že jo. Zkoušeli mě přemluvit herci Josef Bek nebo Jarda Štercl, vášniví fanoušci Slavie. Musel jsem je bohužel zklamat. Byl jsem hloupý, co myslíte?
Historii nezměníte, vyčítat si to nemusíte.
Však jo. Bylo by mi to platné jako mrtvému kadidlo.
S vámi se ale život nemazlil, viďte? Ten křížek, co se vám houpe na krku, je pro štěstí?
Dá se říct. Víte, já nejsem zapřisáhlý křesťan, ale do kostela chodím a snažil jsem se odmalička chovat slušně, protože jsem věřil, že mi to život vrátí. Jenže toho horšího bylo hnedle daleko víc. Někdy si až říkám, že jsem v minulém životě musel být pořádná potvora, že si to teď vyžírám.
Jak se s tím perete?
Mouše bych neublížil, ale když mě někdo nasere, umím být důrazný. Prostě bojuju. První manželství se rozpadlo, ve druhém mi paní zemřela na rakovinu. Snažil jsem se to překonat, vytěsnit.
Jak, jestli můžu vyzvídat?
Nejdřív jsem si myslel, že to spláchnu alkoholem. Bydlel jsem s mladším synem Danielem kousek od Stříbra a zanevřel na svět. Ani na fotbal jsem nechodil. Šest let mi to vydrželo.
František Plass, reprezentace ČSSR (1969)
Vy, který jste fotbal miloval? Vždyť jste odšpuntoval třeba slavnou kariéru brankáře Čecha. Vzpomínáte?
Ať nedělám chytrolína, na takový talent narazíte jednou za život. Jsem sice srdcem a duší Plzeňák, ale trénoval jsem Blšany. O Petrovi jsem věděl, že umí víc než ostatní. Měl šestnáct, ale pořád neměl žádnou smlouvu. Tak povídám plzeňským vejborům: „Neblbněte, podepište Čecha, jednou to bude hvězda.“
A nepodepsali.
Byli tu slepí jako patrony. Varoval jsem je: „Pánové, uteče vám.“ Dal jsem jim čtrnáct dní, aby se postarali, jenže když se k ničemu neměli, doporučil jsem Petra do Blšan. Adál už si svou kariéru řídil sám: Sparta, reprezentace, Chelsea, tituly, vítězství v Lize mistrů, Arsenal.
Vy máte oko i na brankáře?
Spíš bych řekl, že mám cit. Asi jsem ten fotbal trochu uměl.
Co plánujete teď? Vypadáte svěže, máte partnerku, lístek na Real Madrid jste od Plzně dostal.
Mám se fajn. V pondělí jsem byl u doktora na kontrolní prohlídce, všelijaké měření mi dělali. Jel jsem taky na rotopedu, a když jsem si připadal, že už musím šlapat snad v Berouně, povídám: „Nestačí to?“ Doktor se usmál: ‚Pane Plass, jste v pořádku a užívejte si života, dokud to jde.“ Tak se snažím. Beru jen jeden prášek na srdíčko a jinak si nemám na co stěžovat. Vždyť mi táhne na pětasedmdesát.
Třetí svatbu nechystáte?
Ale dejte pokoj. Já už chci klid. Dát si trochu vínka a nestresovat se.
