Odejde, neodejde? Bude to během letní pauzy v první lize nejspíš jedno z hlavních témat. František Komňacký, trenér FC Vysočina, tvrdí, že odejde jen v případě neodmítnutelné nabídky.
Nejen o své budoucnosti na lavičce, ale také o uplynulém roce v Jihlavě promluvil jeden z trojice nejlepších trenérů jubilejních 20 let Gambrinus ligy.
Zůstanete v Jihlavě?
To nikdo nemůže říct dopředu. Nevíme, co bude. (úsměv) Já neumím moc plavat, a když se stane, že se utopím u toho moře, tak...
A když se neutopíte?
Já mám v Jihlavě platnou smlouvu a v případě, že nepřijde nabídka, která se nedá odmítnout, tak tady budu i příští rok.
Už se taková objevila?
Zatím ne.
Přejděme k hodnocení sezony podle čtyř "nej". Začněme nejlepším momentem.
Vždy jste nejspokojenější, když vyhrajete. Každé vítězství – a my jsme jich neměli moc, jenom sedm, to je relativně málo – naplní mužstvo jakýmsi uspokojením, nadšením, nabíjí to sílu a energii. To je vždy příznivé.
Co nejhorší momenty ročníku?
Měli jsme samozřejmě i špatné zápasy a někdy jsem z mužstva měl špatný pocit. Řekl bych, že to byl zápas třeba v Ostravě, kdy jsme nebyli ještě zachráněni. Protože když prohrajete se Spartou nebo s Plzní, kdy víte, že to mužstvo má na každém postu lepšího hráče, tak vás to ani tak nemrzí. Ale když prohrajete v Ostravě nebo Budějovicích, kde jste přesvědčení, že vaše mužstvo není horší, tak to vám tu energii a chuť do práce jaksi bere. A to byly ty nejhorší situace, které jsme naštěstí také nezažívali tak často. Já jsem se zrovna teď díval na tabulku a my máme stejně porážek jako například Liberec a méně než Jablonec. V tomhle smyslu jsme v lize obstáli.
Jaký byl nejvtipnější okamžik?
To v této práci moc nezažívám. Jsou tam situace, které vás třeba i pobaví, ale práce trenéra v české lize, ostatně vy to víte dobře, je velké riziko. Sezonu nedokončilo čtrnáct trenérů z šestnácti mužstev. To svědčí o tom, že profese trenéra je riskantní. Nemáte čas na velkou euforii, uspokojení, je to starost. A když tady vedle vidím svoji paní, tak si uvědomuji, že my trenéři přenášíme svoje starosti a mindráky na rodinu. To není o legraci.
A co se bizarních věcí týče?
Víte, on byl celý ten ročník v Jihlavě takový divný. Byl zvláštní v tom, že se pořád něco dělo, ale ani ne tak na hřišti, spíš v zákulisí. Já chci věřit, že ty další ročníky budou v tomto smyslu pro nás příjemnější, že se budeme více věnovat sportu samotnému než tomu, co ho takhle mnohdy obklopuje. Je to velká škoda, když vidíte velké fotbaly v Německu a Anglii, kde chodí obrovská spousta lidí, fotbalisté jsou tam nesmírně cenění. A pak přijdete sem, a když řeknete fotbalista, tak je to pomalu synonymum "nefachčenka", zloděje a fotbal jako takový je brán jako žumpa, kde se ztrácí peníze. To člověka mrzí, protože když spojíte svůj život se sportem, tak si přejete, aby ta práce měla postavení, které by mu náleželo a které mu patří. To se neděje, proto mi to přijde bizarní.
Ze zákulisí jste měl na mysli co přesně?
Jde o rozhodčí, rozpuštěné komise, teď o přípravu voleb, o jakousi kabelu... Prostě to jsou takové věci, které do fotbalu absolutně nepatří. Ty tu práci, pohled lidí i vás novinářů kazí. Já bych chtěl, aby ten fotbal byl průhledný, abychom v tom neustále všichni nehledali levárnu a aby se v něm pohybovali lidé čestní, rovní. A to se mi zdá, že se tak úplně momentálně neděje. Ale já bych chtěl říct, že Jihlava je zrovna typem klubu, který pracuje systematicky, s perspektivou, v čele jsou lidé schopní, čestní a rovní. A s takovými lidmi má fotbal šanci, aby šel dál, aby se Vysočina stala stabilním členem ligového fotbalu a aby tady chodilo na fotbaly i více lidí.
Kdy osobně jste začal věřit, že se Vysočina v lize zachrání?
Člověk chce být realista, protože fotbal je hra, to není nic, co by se dalo naplánovat. Po každém kole jsem si dělal tabulku, jak asi to příští kolo dopadne, co by mělo stačit. A teď to dopadne jinak, takže jsem to předělával... Já jsem měl docela dobrý pocit z mužstva, že bychom to měli uhrát po zápase s Brnem. To sice záchrana ještě zdaleka jistá nebyla, ale cítil jsem, že takový duel, který jsme v deseti dokázali zvládnout, mužstvu pomůže v sebedůvěře. To byl takový bod, kdy jsem si říkal, že mužstvo s takovou morálkou a přístupem ligu zachránit může. Ale člověk může být v klidu až v okamžiku, kdy to je jisté.
Nemluvilo se o záchraně až moc?
Ano. Už to zaznělo v kanceláři, že slovo záchrana se do příští sezony nesmí zmiňovat. Je to správné, já si myslím, že i na hráče trochu ten pocit, že jsme zachránění, měl vliv. Možná to bylo na nich vidět. Třeba mně se moc nelíbil domácí zápas se Slováckem, kde jsme šli málo za tím, abychom to uhráli, totéž lze říct o duelu v Budějovicích. Kdybychom šli do zápasu s větším hladem, tak bychom ho vyhráli. Možná to byla i moje chyba, že jsem o tom dost často mluvil, abychom se zachránili. A když jsme byli zachráněni, tak hráči už necítili potřebu jít úplně na doraz. Proto jsem rád, že v posledním utkání proti Slavii Praha to tak nebylo. Já jsem je postrašil, že je vymetu v desáté minutě, pokud uvidím, že to někdo bere dovolenkově. A musím říct, že v tomto smyslu se zachovali profesionálně.
Když se tedy nebude mluvit o záchraně, začnete řešit poháry?
(úsměv) Víte, my bychom se rádi dostali někam mezi. (úsměv) Na poháry je ještě trochu brzy. Ale na druhou stranu by bylo špatné, kdybychom se spokojili jen s tím, že tady chceme ligu zachránit, a nikam výš nemířit. To určitě budeme chtít, a jak znám pana Vaculíka, majitele klubu, tak ten nemá malé cíle. Ten se chce vždy dostat co nejdál, co nejvýš. A snaží se to přenést i na fotbal, potažmo na nás. Když jsme se spolu před rokem bavili, tak jsem mu řekl upřímně – protože o sestup ani moc neumím hrát – že si představuji Jihlavu jako mužstvo, které bude mít vyšší cíle. I když se toho dožít nemusím, tak věřím, že při strategickém vedení a zajištění, které firma pana Vaculíka tady tomu fotbalu dává, se bude průběžně měnit i stadion a infrastruktura. A že se bude mužstvo posilovat tak, aby doba, kdy Jihlava bude patřit mezi mužstvo, o kterých se bude mluvit, nepřišla v řádech desetiletí, ale třeba už v dohlednu.
Navenek byl vidět váš tak trochu komplikovaný vztah s Václavem Kolouškem. Ale za poslední utkání jej pochválíte?
Za Slavii musím Vaška opravdu pochválit. (úsměv) Náš vztah není idylický, mám k němu vztah jako ke každému jinému. Možná během podzimu, kdy byl úplně naším základním kamenem a hra na něm stála, byl srdečnější... (úsměv) Ale já s ním problém nemám. To je hráč, kterého musíte mít rád. On je fotbalista a to nemůžete říct o většině hráčů v celé lize. Vašek vyřeší situace tak, jak se mají, kde je to fotbalové myšlení, kde je taková ta nadstavba. A proti Slavii to prokázal. Zkrátka takovým způsobem, když přistoupí k zápasu, i když mám výhrady k bránění, tak on to fotbalovostí nahradí. Pak ať to za něj ostatní odběhají, on ať tvoří a rozdává fotbalovou radost.
Nejen proti Slavii, ale celou sezonu Vysočinu držel brankář Jaromír Blažek.
Před pár dny jsem říkal, že závěr necháme na Honzovi Hanušovi, ale kvůli tomu, že jsem hráčům chtěl dokázat, že mi na tom zápase záleží, tak jsem tam dal Jardu. On je pořád jedním z nejlepších gólmanů. Když ho člověk vidí na tréninku, tak je sice pravda, že když má třetí čtvrtý trénink ve dvou dnech, tak už ho to na zem netáhne, a když už, tak se těžko zvedá, ale on se umí připravit. Dokáže se dostat do takového stavu, že zápas odehraje s maximálním nasazením. A jeho jistota v bráně, zkušenosti a jak mu mužstvo věří, toho s druhým gólmanem těžko dosáhnete. On měl po Slavii jednání s vedením klubu o dalším působení v Jihlavě. Vypadá to, že prodlouží spolupráci. Já bych si velmi přál, nebo tedy v podstatě jsme domluvení, že prodlouží jako brankář číslo jedna.
Celkově byl pro vás ročník v Jihlavě určitě náročný na nervy. O kolik jste zestárnul? I když biologicky samozřejmě o rok.
Paní mi napovídá... (úsměv) Já se vám přiznám, že jsem na lavičce nikdy nebyl takhle nervózní. Nevím, jestli je to věkem, nebo právě tím, že hrajeme o bytí a nebytí a že ten tlak si člověk sám na sebe vytváří. Ale ono je to samozřejmě jiné, když hrajete v Jablonci, v poločase vedete čtyři nula, v takovém klubu je to samozřejmě jednodušší. Tady jsem cítil, že se na hřišti často neděje to, na co jsme se připravovali. A to je věc, která aspoň mě dokáže vyvést z míry úplně nejvíc. My něco nacvičujeme, sestava se na to v průběhu týdne chystá, hráči vědí, co, kdy a kde mají dělat. A když to pak na hřišti není, propadáte trochu trudnomyslnosti a chudáci ti moji asistenti. Ti slyší z první ruky, co já tam všechno říkám. Naštěstí hráči třeba ne, i když náhradníci jo. A oni si to pak stejně řeknou. Zkrátka v takové situaci už člověk ztrácí takovou tu vládu nad sebou, že už to z vás musí ven. Tenhle ročník jsem nervama odskákal víc, než bych si přál.
Došlo někdy na slova, že byste si řekl: Stojí mi to za to vůbec?
Hmm... (přemýšlí) No jistě. (úsměv) To se stává všem, když vás šéf napíchne. Zkrátka tyto stavy se u trenérů dostávají jako u každého jiného člověka, akorát my jsme pod takovým stresem, že kolikrát to v sobě překonáte, ale váš zaměstnavatel ne. Vy to zlomíte, jdete do toho znova, ale oni vám už nedají šanci, protože toho bylo moc a bodů máte málo.
