V neděli jim jako hráč zamával naposledy. Ve čtyřiceti letech uzavřel úžasnou kariéru, kterou celou strávil v rodném městě. V barvách AS Řím.
Proti Janovu odkopal posledních pětatřicet minut a byl u toho, když chvíli před koncem spoluhráč Perotti trefil nejen vítězství 3:2, ale i účast ve skupině Ligy mistrů.
Slavilo se, juchalo, tancovalo, ale bez Tottiho. Odkráčel do kabiny, potřeboval být chvíli sám. Za pár minut byl zpátky na hřišti, už i s dětmi a manželkou. Přišel čas se rozloučit. Důstojně, dojemně, velkolepě.
Uprostřed trávníku ležela velká plachta ve tvaru Tottiho čísla deset, na světelných panelech kolem hřiště se místo reklam rozsvítily nápisy Grazie, capitano. Diváci zvedali nad hlavu kartony s číslem a jmenovkou svého idolu.
Ten s rudýma očima obešel celý stadion, tleskali mu spoluhráči, fanoušci, vedení. Třesoucí se rukou napsal na míč fixou „Budete mi chybět“ a kopl ho na tribunu Curva Sud, mezi nejvěrnější tifosi.
„Přál jsem si, aby tahle chvíle nikdy nepřišla. Nejsem připravený si přiznat, že je konec. Bojím se toho, co bude,“ třásl se mu hlas, když četl z papíru připravenou řeč. „Proto teď potřebuju vaši pomoc!“
Že by ho nevyslyšeli, toho se bát nemusí. Dávno je pro ně legendou.
Tím slovem se ve fotbale často plýtvá, proto by mělo zůstat rezervované pro hráče, jako je Totti. Přišel ve dvanácti, takže za tým s vlčicí ve znaku odehrál osmadvacet let.
V roce 1993, kdy poprvé nastoupil za áčko, se stal americkým prezidentem Bill Clinton.
Když dal o rok později první gól, kina po celém světě válcoval Tarantinův trhák Pulp Fiction.
A když se v polovině 90. let poprvé trefil v evropských pohárech, začala se vyrábět první DVD.
Je k nevíře, že Totti vydržel až do uplynulého víkendu. Přibývaly mu vrásky, krátil dlouhé vlasy, trochu ztrácel rychlost, ale válel dál.
Od doby, kdy ho ve dvaadvaceti český trenér Zdeněk Zeman udělal kapitánem, vzal na sebe zodpovědnost a mohlo ho těšit, jak se postupně měnila jeho přezdívka.
Z Malého prince byl Princ, pak Král Říma. Trenér Sven-Göran Eriksson ho dokonce označil za Boha.
U lidí bodoval tím, že odmítal všechny nabídky na přestup. A že jich bylo! Několikrát ho lákal i Real Madrid, ale Totti vždycky řekl ne. Čímž se ochudil o ještě větší slávu.
Byl tak věrný a oddaný? Nebo se mu nechtělo přesvědčovat v novém prostředí, když byl doma za krále? Na obojím bude kus pravdy. Totti rovná se Řím, nikdy si neuměl představit, že by žil jinde.
„Kdybych šel do Realu, vyhrál bych třikrát Ligu mistrů a získal dva Zlaté míče,“ tušil. „Ale já jsem šťastný. Mrzí mě jen to, že jsme pro Řím nezískali o dva nebo tři tituly víc.“
Má zlato z mistrovství světa, stříbro z Eura, ale v lize triumfoval jedinkrát: v roce 2001, kdy kolem něj kouč Capello postavil velký tým.
Ale kolik parádních zážitků fanouškům připravil! Odehrál úžasných 786 zápasů, dal 307 branek.
Pokud se o Karlu Poborském říká, že je mistrem dloubáků, co by se muselo říkat o Tottim? Kopem, kterému Italové říkají „cucchiaio“, tedy lžička, nasázel mraky gólů. Jím dával najevo svou genialitu.
Mimo hřiště za velkého myslitele neplatil. Když kdysi dostal otázku, co pro něj znamená latinské rčení Carpe diem, reagoval bezelstně: „Promiňte, anglicky neumím.“
Ale z nedostatku dokázal udělat přednost. Když se o jeho inteligenci začaly vyprávět vtipy, sesbíral je, sepsal do knížky a výtěžek z jejího prodeje věnoval na charitu. I tím získal obdiv lidí, který ho u milované hry držel až do čtyřicítky. Raději by hrál dál, ale od šéfů slyšel: Už ne, vymyslíme ti jinou roli.
„Probouzím se ze snu. Znáte to z dětství: spíte, zdá se vám něco úžasného, ale maminka vás vzbudí,“ našel Totti přirovnání. „Když se chcete zasnít znovu, už to nejde.“
Fanoušky může těšit, že spolu s ním tenhle sen snili skoro třicet let.
