Mareček se narodil na Slovácku přesně před 50 lety, v září 2007 podlehl rakovině a v kunovickém kostele se s ním tehdy loučilo na dva tisíce smutečních hostů. Tak oblíbený byl.
„S Vlasťou jsem mluvil dva dny před jeho smrtí. Volal jsem mu s obavou, co mu mám říct, když jsme věděli, že je to vážné. Ač mu bylo jasné, že se blíží konec, dokázal člověka povzbudit,“ vzpomíná Josef Holcman.
Ve Zlíně se sešli u mládeže v areálu na Vršavě, který teď nese Marečkovo jméno - stejně jako prestižní turnaj dorosteneckých týmů.
„Bral jsem ho jako kluka z Kunovic, robustního chlapa, který hodně přemýšlel. V Kunovicích chodil v kroji. Měl vztah k folkloru,“ zmiňuje Holcman málo známou věc z Marečkova soukromí. Na Salaši u rodičů měl Mareček koně a být menší postavy, mohl z něho být třeba úspěšný žokej. „Mám fotku, jak valí do kopce v zatáčce, a má docela suverénní posezení. Je tam vidět režisérská schopnost pozitivně ovládat druhé.“
Mareček měl také muzikální talent. „Když jsme v žácích vyhráli 1:0 v Třebíči gólem z 90. minuty, tak měl takovou radost, že si sedl za námi v autobusu dozadu a hrál nám na kytaru,“ líčí Tomáš Janíček, kterého Mareček vedl ve Zlíně v osmé třídě a pak také v ligovém mužstvu. Na Marečkovi si cenil, že byl pořád svůj - stoprocentní profík schopný hráčům naslouchat. „Fotbalem nás vychovával.“
Koncem 90. let si jej trenér Páník vybral jako asistenta k druholigovému týmu dospělých. A už tehdy byl fotbalovým fanatikem. „Bývaly dny, kdy ani nejel domů. Ráno jsem ho našel v odpočívárně v posteli. Dostal to příkazem a musel ze stadionu pryč,“ vypráví Páník.
Mareček se bleskově vypracoval mezi nejlepší české trenéry. Žádný jiný nemá doteď lepší bilanci proti Spartě. S podceňovaným Zlínem skončil dvakrát v nejvyšší soutěži sedmý, hned první rok v Teplicích slavil bronz, Vítězslav Lavička si ho vyžádal jako asistenta k reprezentační jedenadvacítce.
Slibnou kariéru násilně přetrhla zhoubná nemoc, která se poprvé ozvala ještě ve Zlíně. Radili mu, aby si od fotbalu odpočinul, nestresoval se jím. Pro Marečka byl ale zelený trávník vším, žil jím 24 hodin denně. „Pro fotbal byl schopný obětovat všechno,“ pronesl výstižně Janíček.
I tu nejvyšší cenu - vlastní život.
