Pokud by v životě platily všechny dohody, pak by brankář Martin Doležal v jarní části fotbalové sezony působil v druholigovém týmu FC MAS Táborsko. „Byli jsme domluvení, že bych v Táborsku zůstal. Osobně si myslím, že mohou, nebo jak už každý vidí, budou hrát o postup,“ říká o aktuálně třetím celku Fotbalové národní ligy Doležal.
Jenže občas jsou věci jinak, než je naplánujete. Doležal tak nakonec místo na jihu Čech skončil na Vysočině. Během jarní části Moravskoslezské fotbalové ligy bude pomáhat HFK Třebíč. „Sešup to je. Ale takový je život,“ bere to s nadhledem.
Brnu bych přál, aby jednou hrálo o titul
|
Jste hráčem prvoligového Brna, podle původních dohod jste měl na jaře hostovat v druholigovém Táborsku. Nakonec z toho však sešlo. Proč?
V Táborsku jsem byl necelých čtrnáct dní. Trénoval jsem s nimi, odehrál za ně dva přípravné zápasy. Trenér Nečas mi říkal, že by mě chtěl. Ale nakonec to bohužel nedopadlo. Řekli mi, že už tam dva gólmani byli. A že platit třetího už by bylo navíc. Takže to asi padlo na financích. Protože tři gólmany ve druhé lize nikdo nemá, nikdo neplatí.
Vy jste se to však dozvěděl až po skončení přestupního termínu. Jak moc velký šok to byl?
Tím, že přestupní termín už skončil, se s tím nedalo nic dělat. Je to nastavené tak, že se po 23. únoru nedá nikam odejít. Takže i když předtím ještě jedno mužstvo ve hře bylo, nedalo se to zrealizovat. Na druhou stranu, v té době zbýval do soutěže týden, kádry už byly uzavřené. Nevím, kdo by s tím ještě čekal.
Šance zůstat v profesionálních soutěžích tak najednou padla...
V takové situaci musíte mít kromě jiného i štěstí. Že by se někomu brankář zranil nebo měl na tomto postu problémy. Ale tím, že přestupy skončily, už s tím opravdu nešlo nic dělat.
Takže jste byl rád, že se ozvala třetiligová Třebíč?
Určitě. Byla to pro mě jediná možnost. A bylo to lepší než sedět doma na zadku. Jsem rád, že můžu nakonec někde chytat. Budu se chystat na to, co bude nebo nebude v létě. To je ale zatím daleko.
Když jste na Vysočinu přicházel, znal jste z kádru někoho?
Ne, kluci pro mě byli úplně neznámí. Ale to samé bylo v Táborsku, kde jsem v roce 2010 působil (tehdy ještě v samostatném Sezimově Ústí - pozn. red.). Doba je taková, že z té doby v Táborsku zůstali jen dva tři hráči. Teď se to v kádrech točí. Neplatí, že je někdo v jednom mužstvu deset let.
„Brnu bych přál, aby jednou hrálo o titul“Je brněnským odchovancem, v místním klubu s přestávkami působí od roku 1999 a v roce 2012 mu pomohl k návratu do nejvyšší soutěže. Proto není divu, že brankář Martin Doležal má k místní Zbrojovce blízký vztah. „Nechci někam do novin vykřikovat, že je to pro mě srdeční záležitost. Ale asi to tak je,“ usmívá se 34letý gólman. „V Brně jsem zažil super časy i horší časy. A všichni, kdo Zbrojovce kdy fandili, asi vědí, že patří jinam. Patří jí lepší stadion, větší úspěchy. Jsme druhé největší město v republice, a tak bych byl rád, aby Brno jednou hrálo o titul,“ přeje si. Je takové přání u klubu, který nyní v první řadě bojuje o záchranu, reálné? „I když to teď vypadá, že ne, nevidím důvod, proč by se to nemohlo v horizontu několika let změnit. Dnes se všichni radují, jak hraje Plzeň. A před pár lety neměli stadion, neměli nic. V podstatě byli na sestup,“ připomíná. „A teď dokázali konkurovat týmům v Lize mistrů. Věřím, že při kvalitní práci a shodě náhod ty úspěchy mohou přijít.“ |
Ale do zcela neznámého prostředí jste nepřicházel, že?
Velice dobře se totiž znám s trenérem Zelníčkem, ještě z působení v brněnské juniorce. To pro mě bylo velké plus, že jsem v týmu s trenérem, který mi věří a se kterým si rozumíme.
Oba úvodní zápasy, které jste za Třebíč odchytal, skončily shodně porážkou 0:1. Nestraší vás to trochu?
Nestraší. Já jsem šel do Třebíče s tím, abych něco chytil. Ne abych dával góly. (usmívá se) Myslím, že jak v Hulíně, tak teď proti Orlové jsem pro to udělal, co jsem mohl.
Domácí utkání s Orlovou ale třebíčskému týmu jako celku vůbec nevyšlo, že?
Třebíč vždy hrála zodpovědně zezadu. Teď ale měl soupeř více šancí. Bylo to dané i tím, že když dostanete doma gól, vše se pak vrhne do útoku. Orlová, která je farmou Karviné, hrála dobře. Někteří jejich fotbalisti byli docela šikovní.
Trenér Zelníček uvedl, že kdybyste nechytil čtyři šance, mohli jste prohrát i vyšším rozdílem.
Ke konci jsme už jen nakopávali a vzadu už nikdo nebyl. Kluci už ani neměli sílu se vracet. Něco jsem pochytal, ale u těch brejků jsme měli hodně štěstí. Protihráč přestřelil nebo to špatně dohráli. Ale šancí měla Orlová opravdu dost. S tím, že budu v permanenci, jsem počítal. Spíš mě ale mrzí, že i když jsme se vrhli takhle dopředu, nevytvoříme si žádnou šanci.
Jak v Třebíči vnímáte zázemí?
Na třetí ligu je adekvátní. Stadion je v pohodě, hřiště je dobré, v kabině se převleču. Samozřejmě chybí nějaká rehabilitace, ale v tomhle věku už je to tak, že by se fotbalisté měli o sebe starat sami. Takže na tohle si určitě nechci stěžovat.
Snažím se připravit na léto, popisuje DoležalV pondělí a úterý se připravuje s prvoligovými fotbalisty Brna, ve středu a v pátek trénuje s třetiligovou Třebíčí, za kterou o víkendu chytá mistrovské zápasy. Zhruba tak v současnosti vypadá program brankáře Martina Doležala, který na Vysočině v jarní části MSFL hostuje ze Zbrojovky. „V Brně občas pracuji i s brankáři juniorky. Připravím jim trénink a zapojím se do něj,“ popisuje Doležal. „Jsme takhle domluvení s vedením Brna.“ Pro čtyřiatřicetiletého gólmana je to ideální způsob, jak si udržet kondici na profesionální úrovni. „Všichni se mě ptají, proč nejsem ve Zbrojovce. Prostě je taková situace. Brno v zimě udělalo kvalitního gólmana a mě poslalo na hostování,“ připomíná lednový příchod Dušana Melichárka. „Kdybych se nějak nafoukl nebo byl naštvaný, tak tím nic nevyřeším,“ připouští brankář, který byl - s přestávkami - v Brně od roku 1999. „Pro mě je výhoda, že se Zbrojovkou můžu dál trénovat. Mám kontakt s tím větším fotbalem a nevypadnu z toho,“ připouští. „Snažím se kvalitně připravit na léto. A pak buď nějakou šanci dostanu, nebo si budu muset hledat něco v nižších soutěžích.“ Chystání tréninků pro své brankářské kolegy je navíc pro Doležala dobrým vkladem do budoucna. Jednou by se totiž nebránil tomu u fotbalu zůstat v pozici trenéra. „Každý ví, že celý život dělám fotbal. Zažil jsem plno kvalitních trenérů a od každého si člověk může něco vzít,“ přemýšlí Doležal. „Samozřejmě bych se trénování rád věnoval. I když si myslím, že bych zatím někde něco odchytat mohl,“ nechce zatím uvažovat o konci kariéry. „Ve 34 letech je to docela brzo. Ale pak bych se chtěl touto cestou ubírat. Trenéra gólmanů bych dělal rád.“ Minimálně proto, že by díky své dlouholeté kariéře měl co nabídnout. „Když fotbalista celý život dělá sport, tak by v něm měl být nejlepší. Samozřejmě že každý máme nějakou školu. Ale jak říká Švanci (bývalý útočník Petr Švancara - pozn. red.), být elektrikářem nebo něčím podobným je problém. Protože praxe na vás nikde nečeká. Tak to prostě je.“ Brněnský gólman si pochvaluje, že do Třebíče nemusí jezdit sám. Na tréninky i zápasy cestuje s trenérem Horáckého fotbalového klubu Liborem Zelníčkem. „Sedneme do auta a jezdíme společně. Máme alespoň čas po víkendu probrat všechny zápasy. Včetně toho našeho,“ usmívá se. „I když je pravda, že když jsme v sobotu jeli po zápase zpátky, tak to moc na vykládání nebylo,“ vrací se k domácí porážce 0:1 s Orlovou. „Já jsem byl rád, že jsem si docela zachytal. S tím jsem do Třebíče šel,“ uznal. „Ale byli jsme zklamaní z toho, že jsme zase prohráli. A hlavně: že jsme si nevytvořili žádnou šanci. Na vyrovnání jsme absolutně neměli,“ litoval nevydařeného utkání. |
