Fotbaloví bratři Krbečkové jdou proti sobě. Prvně

Zvláštní atmosféra panuje v těchto dnech v rodině Krbečkových. V neděli možná fotbalová dvojčata Tomáš a Lukáš poprvé v životě nastoupí na hřišti proti sobě. Útočník či záložník Tomáš se po zranění vrací do sestavy plzeňské Viktorie, jeho bratr Lukáš hájí barvy Příbrami.

Plzeň - Teplice: Krbeček (vlevo), Rosa | foto: Jaromír Pech, MF DNES

A v Tlučné u Plzně, kde oba bratři stále bydlí společně s rodiči, se o utkání
moc nemluví. "Je hodně divné, že bych se měl radovat z vítězství nad bráchou," říká Tomáš. "Já se na zápas z toho důvodu vlastně ani moc netěším," přitakává Lukáš.

A svorně dodávají. "Žádné hecování v žádném případě neprobíhá. Spíš o utkání mlčíme a dá se říct, že chodíme kolem horké kaše."

Krbečkové za měsíc oslaví 23. narozeniny. Jejich fotbalové cesty dlouho byly společné. Až letos v létě, když Plzeň angažovala zkušeného Poštulku, odešel Lukáš na hostování do Příbrami.

Ve stejné době Tomáš absolvoval operaci třísel, takže v Plzni nehrál a bráchu pravidelně v Příbrami sledoval. Prostě nerozlučná dvojice. "To je pravda, jsme opravdu dobří kámoši," říká Lukáš. "Máme mezi sebou výborný vztah. Vždycky, když se jeden z nás dostane do průšvihu, druhý ho podrží. Absolutně za sebou stojíme."

O to těžší je pro oba mladé fotbalisty nadcházející zápas.

Krbečkové totiž nejenže nikdy proti sobě nehráli fotbal, ale vyhýbají se  konfrontacím i jinde.

"Fakt jsme proti sobě ani jednou nic nehráli," dušuje se Lukáš. "I PlayStation hrajeme spolu, ne proti sobě. I když (zamyslí se), jednou jsme spolu šli na squash. Nedopadlo to ale dobře. Oba jsme strašně chtěli vyhrát a radši jsme to zabalili dřív, než by to odnesl nějaký sval."

Jedinou hrou, kterou si rozdají proti sobě, jsou šipky. "To nás docela chytlo," přikyvuje Tomáš. A brácha doplňuje. "V nich jsme na tom zhruba stejně. Nejdřív vyhrával Tomáš, poslední dvě hry já."

Jako dvojčata se znají dokonale. Když se ale zeptáte, jaké jsou slabiny toho druhého, neprozradí nic zásadního. "Brácha je komplexní gólman, žádnou větší slabinu nemá," tvrdí Tomáš. Ve stejném duchu mluví Lukáš.  "Když brácha v neděli nastoupí a půjde na mě sám, neodhadnu, kam vystřelí. Patří mezi nevyzpytatelné útočníky," míní Lukáš.

Co ví jistě je, že když se na hřišti v příbramském vápně potkají, určitě pár slov prohodí. "To je jasné,dělám to tak s každým kamarádem. Teď, když jsem se ve vápně potkával s teplickým Michalem Smejkalem, také jsme něco prohodili," konstatuje Lukáš. Tomáš se přidává. "Něco si určitě povíme. Bude ale záležet na situaci. Když povedeme 2:0 a já uvidím, že je brácha hodně naštvanej, budu radši zticha."

Zatímco Lukáš Krbeček je oporou Příbrami a v sezoně už vychytal dvě nuly, Tomáš na podzim za Plzeň ještě nenastoupil. Teď je ale zdravý a zpátky. "Bude záležet na trenérovi, jestli budu v nominaci. Já už se cítím dobře, i v zápasech za béčko a teď v přáteláku se Žižkovem šel myslím můj výkon nahoru."

Jako Viktorián si přeje tři body. K těm jsou ale potřeba góly. Přál by si ho dát právě Lukášovi? "Bez komentáře," usmívá se. A když vyhraje Příbram? "Spíš bráchu budu utěšovat," přemýšlí Lukáš.

Krbečkové sice bydlí s rodiči v Tlučné, už příští rok se však budou stěhovat každý do svého. Že by se dvojčata rozdělila? Kdepak! V nedalekých Líních budou mít byty v jednom domě. Spolu na patře...

. Otec Krbeček by v Příbrami bral remízu

Tu roli mu nikdo nezávidí. Jiří Krbeček, otec fotbalových dvojčat Lukáše a Tomáše a zároveň kouč gólmanů v Plzni, jen těžko hledá výsledek, který by si přál v prvoligovém souboji svých synů v Příbrami.

"Asi remízu 1:1," řekne nakonec. Hned vysvětluje: "Jako táta nemůžu víc fandit tomu nebo tomu, takže bych body rozdělil. Kvůli klukům bych chtěl, aby dal Tomáš gól a Lukáš pár gólových šancí pochytal. Stejně tak Tomáš Poštulka, tomu zase fandím jako trenér."

Jiří Krbeček, sám dlouholetý výborný ligový brankář, přivedl svá dvojčata na hřiště v pěti letech.

"Bylo to v Chebu, kde jsem tehdy působil," vzpomíná. Jako každý táta si přál, aby šli synové v jeho stopách. Že to dotáhnou oba tak daleko, ho nenapadlo. "Je to teď ale krásný pocit," netají se.

Z pohledu táty jsou kluci hodně rozdílní. "Tomáš je vážnější, všechno si hodně bere. Lukáš je naopak trochu flegmatik a když udělá chybu, má dar se v ní moc nepitvat. To je u gólmana výhoda. Před lety jsem trénoval Petra Čecha a ten to umí taky - z chyby se poučit a hodit ji za hlavu," říká Krbeček starší.

V neděli se na zápas pojede podívat. Možná i s manželkou. "Ta ale včera začala tvrdit, že na to nebude mít nervy, tak uvidíme," usmívá se.

Na hřišti by bral remízu, ale hlavní přání má ještě jiné. "Nejhezčí pro mě bude, když kluci dohrají zápas ve zdraví a po závěrečném hvizdu si s námi přijdou spolu popovídat. Je třeba mít na paměti, že je to pořád jen fotbal a v životě jsou důležitější věci," uzavírá Jiří Krbeček.