„Jeeeeeeeeee!“ zakřičel, sotva malý fotbálek začal – hned po rozehrávce totiž neomylně poslal do protiútoku soupeře. „To jste viděli, jo?“ smál se pak reprezentační kouč v rozhovoru s novináři. „To byl záměr, já jsem hrál s oběma,“ hájil se naoko.
„Naštěstí“ pro něj onu situaci z momentu, kdy Šilhavý ještě skutečně nehrál s oběma, zachránil brankář. Trenér se posléze tu a tam zapojil do kombinace, poté i vystřídal strany, ale především pozoroval dění kolem sebe.
A koučoval.
„Pojď pojď, to je ono!“
„Dobře, tak to má vypadat, skvěle!“
„Dobrá akce, výborně!“
„Pojď do něj, dej si tam tělo, tak, správně!“
„Pal!“
Šilhavý byl spolu se svým asistentem, trenérem brankářů Milanem Veselým, speciálním hostem fotbalové školy Petra Čecha. Dětem se v areálu Sportovního centra Nymburk věnovali celé prosluněné dopoledne.
Malí fotbalisté se koučů mohli ptát na besedě, před ní žadonili o fotky a podpisy – na dresy, na kopačky, na gólmanské rukavice. Byl to pro ně zážitek.
„Jsem moc rád, že mě Petr pozval. Instruoval mě, abych byl na děti hlavně hodný, takže jsem byl asi zlej, když jsme se potkávali v reprezentaci,“ líčil Šilhavý. „Akorát mě mrzí, že tu není.“
Čecha totiž do Česka nepustila hygienická opatření v Anglii, účastníci jeho školy o něj však nepřišli - alespoň improvizovaně s ním mohli v pondělí mluvit přes videokonferenci. Dokonce jej přemluvili, aby jim ve zahrál na bicí!
„Pro ty kluky je to zážitek, zpestření. A pro mě to bylo příjemné rozptýlení,“ podotkl Šilhavý, jemuž pandemie koronaviru výrazně narušila původní program pro tento rok. „Na hřišti jsem coby trenér teď dlouho nebyl. A děti na něm potkávám častěji než dospělé.“
Možná i proto si Šilhavý akci viditelně užíval, zapojoval se do cvičení, chválil a radil. Jednoho z menších hráčů dokonce poměrně důrazně odstavil od míče a pak se mu pohlazením ve vlasech omlouval.
S fotbalovými talenty vtipkoval a mluvil, zavazoval jim kopačky, vyptával se. „To jako fandíš Slovanu Bratislava jo?“ reagoval na klučíka, jenž o sobě prohlásil, že je „Slovaňák“.
Střídal jednotlivé party a před začátky minizápasů se s každým zdravil. Když se někteří – snad z nervozity či respektu – báli pozdrav opětovat, nebo mluvili příliš potichu, žertovně je pokáral. Když pak vytáhlejší brankář na kouče zakřičel čau, že to slyšel snad celý areál, Šilhavý se rozesmál: „No, to je ono!“
„Taky jsem od dětí dostával otázky, jestli už u nich lze rozeznat talent,“ vyprávěl. „Jde, ale neznamená to, že se někdo s talentem dostane automaticky do repre. Dost často se stává, že právě ti talentovaní to nedotáhnou tak daleko jako ti pracovití.“
