Nejlepší fotbalisté země se kvůli důležité kvalifikaci o mistrovství Evropy 2004 slétli do tiché Prahy. Před a mezi zápasy v Bělorusku a s Nizozemskem tam rozdají pár autogramů a zatrénují si na takřka liduprázdném Strahově. Jinak mají klid.
Mohou jen vzpomínat, jak jinde prchají před téměř nepříčetným davem. "Vyjít v Asii z hotelu? To neexistovalo," vzpomíná útočník Milan Baroš na letní turné s Liverpoolem do Thajska či Hongkongu.
"Věděl jsem, že to bude síla, ale skutečnost překonala fantazii. Fanoušci byli všude, a poznávali dokonce i naše dorostence. Zkrátka blázinec."
Pavel Nedvěd nemůže žít v Turíně jinde než v uzavřené čtvrti, kam se obyčejní příznivci Juventusu nedostanou. Když z ní v létě vyšel s kamarádem na pizzu, zrušil objednávku a chvatně opustil restauraci, aby ho fandové neumačkali.
V Praze je zájem mnohem chladnější. Na středeční zápas s Nizozemskem by sice podle zájmu o lístky přišlo i sto tisíc lidí, i je strhla česká jízda kvalifikací, ale jinak ve městě fotbalovou horečku necítíte.
Fotbalisté působící v cizině si tak oddychnou od neustálé pozornosti. Možná až příliš...
Například tréninky si reprezentanti víc užívali v půlce června v Olomouci před utkáním s Moldavskem. Na dva večerní tréninky tam přišly tisíce lidí.
A fotbalisté ocenili zanícení pro fotbal, které tehdy vanulo ze všech koutů. Vypadalo to dokonce, že se na tréninku předvádějí - ten „vystřihl“ nůžky ze vzduchu, další zkusil výstavní ránu.
"Jestli jsme se předváděli? Možná trochu jo," přiznává Baroš. "Fotbal se přece vždycky hraje pro lidi, i když jde jen o trénink. I na něm vás gól víc hřeje, když vám lidi zatleskají."
V Olomouci přitom nikdy zájem nepřerostl v obtěžování a dotěrnosti. "V Itálii je to hrozné, tady fajn," liboval si kapitán Nedvěd. V Praze si hráči musí občas připadat, jako by z obrovského vedra spadli ze dne na den do mrazu.
Ale nemusí se bát, ve středu se rozehřejí: zápas s Nizozemskem bude velmi žhavý.
