V dvoukoláku veze i energetické tyčinky a gely. Je středa, půl jedenácté dopoledne. Fotbalisté Liberce se protahují a za chvíli jdou do akce. První trénink není jen bezduchá dřina, ale hlavně příprava s míčem. „Bude hůř,“ tuší kapitán týmu Tomáš Zápotočný.
Po trávníku se míhají téměř všichni staří známí z loňské sezony. Chybí jen útočník Pospěch, který se vrátil do Sparty. Záložník Hodúr dobírá antibiotika, a tak sám cvičí v posilovně.
Nemocný je i útočník Jan Blažek. Ten si v kabině vyslechl úvodní slovo trenéra Lavičky, pak ovšem odjíždí ze stadionu taxíkem. Jinak jsou všechny opory Slovanu pohromadě: brankář Čech, Janů, Košťál, Abrahám, Papoušek,... Dohromady 23 hráčů.
Úvodnímu tréninku předcházela menší slavnost: klubový ředitel Kleibl ukázal hráčům cenu Fair play, kterou Liberec dostal jako nejslušnější tým uplynulé prvoligové sezony.
Trénink fotbalových mistrů sledují jen náhodní chodci. Po přilehlé cyklostezce projíždějí dvě mladé slečny na kolečkových bruslích, o známé hráče se však nezajímají. Partička stavebních dělníků v modrém favoritu se aspoň ohlédne.
První díl nepopulární letní dřiny končí půlhodinovým během kolem hřiště. „Kolik ještě koleček?“ ptá se záložník Abrahám kolegy Broschinského. „Sedm,“ zní pochmurná odpověď.
Fotbalisté co chvíli pokukují po hodinkách. Nejsou to však ledajaké hodinky, ale sportestery měřící stupeň tělesné zátěže.
Rozvážným tempem s hráči běhá i asistent Petřík, hlavní kouč Lavička na vše s odstupem dohlíží.
Slunce praží, vzduch je ztěžklý dusnem. Konečně se ozývá toužebně očekávaná trenérova píšťalka. Trénink končí. Do startu ligy jich fotbalisté Liberce absolvují ještě nejméně padesát.
