Když vytočí číslo, vybafnou první otázkou: Co děti, jsou zdravé? Jak se učí? To dělá skoro každý. Tátové na dálku kontrolují. "Vždycky se ptám, jestli malá nepřinesla pětku," popisuje Jiří Němec svůj tradiční dotaz číslo jedna.
Hotel v Knokke-Heistu se stal bodem na zeměkouli, odkud neustále letělo několik dálkových signálů. Hlavně Lokvenc, Bejbl a Nedvěd sledovali první týdny svých novorozenců, Fukal zase zjišťoval, jak vypadá situace před porodem. Na klábosení bylo dobré soukromí. Hráči měli svůj vlastní pokoj.
Někomu ale samotka nesvědčí, třeba Berger se Šmicrem naskládali osobní věci v jedné místnosti a do druhé si přenesli postel. Každý si představuje své soukromí jinak. "Když je dlouhý turnaj, radši bývám sám. Neusnu, dokud není v pokoji úplná tma," tvrdí Karel Poborský.
Rozhodně by se nesnesl se Srníčkem, ten pořád ponocuje do dvou hodin a kouká na televizi. Nebo telefonuje. "Jsem telefonní maniak. Jenom za mobil platím asi osm set liber měsíčně," prozrazuje Srníček. To je v přepočtu přes čtyřicet tisíc korun.
Kdo vydělává dobré peníze, musí je i utrácet. Na to si fotbalisté zvykli. Obětují dost, aby se alespoň na dálku slyšeli s nejbližšími. "Když mě to chytne, volám i dvacetkrát za den. Pořád mě něco zajímá," říká Ladislav Maier. Na mobilu protočí přes patnáct tisíc korun měsíčně, na státní lince dalších deset tisíc.
Jen málokdo nevolá. "Jenom když se přemůžu," vypráví Vladimír Šmicer. Člověka, s nímž hovoří, potřebuje mít na očích před sebou. Stejně jako Tomáš Rosický, který si jen hraje s textovými zprávami po mobilu. Největším nepřítelem mobilu je Němec.
Dlouho ho neměl vůbec, až loni se vše změnilo, když ho dostal jako dárek pro reprezentanty. "Ale stejně ho zapnu jen večer na chvilku." Rodinné chvilky po telefonu skončí ve čtvrtek nad ránem, kdy fotbalisté přiletí do Prahy. Na vlastní oči si pohlídají, jak to s jejich dětmi ve skutečnosti je.
20. června 2000
