Stačí rozcvička, všichni jsou mokří, nikdo se však slůvkem nezmíní. Naopak, každý se po dovolené na trénink těší. Nejvíc možná hračička Michal Ordoš, který nenechá žádný balon na pokoji. V Sigmě mu sice za pár dní vyprší kontrakt a vyhlíží zahraniční angažmá, ale čekání si bude krátit přípravou s Hanáky.
Po rozcvičce a krátkém bagu je čas na fotbálek. Asistent trenéra Laco Onofrej mezitím vyvolává jedenáct jmen, která dostávají zelené rozlišovací dresy. „A přisuňte si brány,“ zavelí.
„Dáme sázku, ať je to zajímavější. Tak o co?“ pobízí trenér Václav Jílek. „O dva melouny,“ reaguje Ordoš. Na mysli nemá peníze, ale zeleninu. „Ale každý ať má aspoň pět kilo!“
Jenže se spoluhráči má ke sladkým pochoutkám daleko, tým zelených vede už 5:1. Nad hřištěm co chvíli prolétne Jílkův pokyn: „Dostup! Důraz!“ hecuje. Tempo se zvyšuje, sem tam se po mokré trávě projede některý z hráčů skluzem.
„Odteď je gól z rohu za dva,“ velí Jílek a Ordošův tým díky tomu vzápětí snižuje na 5:4. Emoce narůstají, hraje se tělem, ve hře jsou přece dva melouny. „Jsem rád, když jsou nahecovaní, protože emocionální náboj byl jeden z hlavních faktorů, proč jsme sestoupili. Hráčů, kterým by na tom záleželo a dali to jednoznačně najevo, bylo málo,“ připomíná Jílek. Nakonec si zelení závěr pohlídají i taktickým zdržováním. „To jsem teda na tréninku ještě neviděl,“ kroutí hlavou Ordoš.
Jílek neodpustil na dešti hráčům ani minutu, není proč, nikdo z promáčeného trávníku nespěchá. Teď jen aby se emoce a energie ze sigmáků nevypařily stejně rychle jako pondělní dešťové kapky.
