Pětatřicetiletého stopera k tomu donutily vleklé potíže s kolenem, které mu po vážném zranění vazů loni operovali. Po tréninkové zátěži měl bolesti, koleno otékalo.
"S poškozenou chrupavku bych musel na operaci. K tomu další dva tři měsíce rekonvalescence. A do toho se mi už opravdu nechtělo," vysvětlil.
Kdy nastal moment, že jste si řekl: Dost a končím?
Po konzultacích s lékaři. Sice se mi snažili říct, že by to ještě šlo... Ale já jsem do Sparty přišel proto, abych jí pomohl na hřišti. Ale v momentálním stavu jsem pokračovat nemohl. Navíc v zimní přípravě by mě čekaly tréninky na umělé trávě, možná i v hale, což by pro to moje koleno nebylo dobré. Nastal čas říct sbohem.
Jak reagoval trenér Lavička?
Mrzelo ho to. Chtěl, abych se ještě zapojil do tréninku. Ale když nemůžu být týmu prospěšný, nemá to cenu.
Je to definitivní konec? Nebo budete hrát v nižších soutěžích?
Druhou nebo třetí ligu určitě ne. Ale fotbálek si rád zahraju, teď už jen pro zábavu s kamarády.
Plánujete oficiální rozloučení na hřišti, benefici?
Na to si nepotrpím, spíš se rozloučím jen s klukama v kabině. Ta mi bude chybět nejvíc. Strávil jsme v ní celý život... Ale na Spartu budu chodit dál, na zápasy, občas si přijdu zatrénovat. Taky budu dělat něco nového.
Co třeba?
Podstatně víc se budu věnovat dceři. Častěji vyrazím na golf a vrhnu se na hokej. Hrával jsem ho do třinácti, než jsem se rozhodl jen pro fotbal. Ten mi šel líp.
Trenéřina vás neláká?
Ne, o tom jsem měl jasno už ve dvaceti. Fotbal vám zabere mnohem víc času, než když jste jen hráč. Zase by to bylo odloučení od rodiny, nemohl bych se věnovat koníčkům.
Do Sparty jste v létě přišel s tím, že vás láká vyhrát v Česku titul. Jelikož jste hrál jen pohár a v lize jste ani jednou nenastoupil, tak i v případě sparťanského vítězství pod ním podepsaný nebudete.
Nedá se nic dělat. Tak se aspoň zúčastním oslav.
Není vám líto, že jste nedostal šanci v ligovém utkání?
Líto mi to je, hrát jsem chtěl. Ale trenér neměl důvod měnit sestavu. Bylo by nefér, kdyby kvůli mě sáhl do stoperské dvojice. Kuba Brabec i Mario Holek hráli výborně. Nejen ti dva, ale celý tým šlapal. Byl jsem rád za ně.
Spoluhráči si pochvalují váš pozitivní vliv na kabinu. To vás asi musí těšit, ne?
I kvůli tomu jsem přišel. Aby ti mladí pochopili, že trénink není jen hodina a půl na hřišti. Ale že se musí pracovat před ním i po něm. Doufám, že jsem jim svým přístupem pomohl.
Sparta byla vaší poslední štací. Předtím jste působil v Olomouci, Hamburku, ve Fiorentině, v Atlétiku Madrid a v Galatasaray Istanbul. Které angažmá bylo nejlepší?
Odehrál jsem víc než šest set zápasů, nastupoval jsem stabilně. Myslím si, že se kariéra povedla. Nejvíc asi angažmá v Atlétiku Madrid. Vyhrál jsem Evropskou ligu, pak Superpohár v Monaku.
Dlouho jste nastupoval i za národní mužstvo. Jak na něj vzpomínáte?
Skoro osmdesát zápasů, dal jsem dva krásné góly, zrovna tady na Spartě. Nejvíc vzpomínám asi na ten začátek za trenéra Brücknera, dlouho jsme neprohráli. Pak samozřejmě Euro 2004. Jsem rád, že jsem mohl hrát s Pavlem Nedvědem, Karlem Poborským nebo s Honzou Kollerem.
V reprezentaci jste však skončil z vlastní vůle a za zvláštních okolností, kdy vás po prohře se Slovenskem v kvalifikaci o MS 2010 vyfotil bulvár na oslavě v restauraci. Litujete některého rozhodnutí?
Ne. Stojím si zatím, co jsem kdy řekl. Samozřejmě, občas jsem provedl něco, co už bych teď neudělal. Ale nemá cenu s k tomu vracet, ke kariéře patří i negativní věci. A tak bych to nechal.
