Bolest a slzy zasáhly třetiligový tým z Uničova. Hráči nemají na fotbal pomyšlení, den po tragédii netrénovali, sešli se až včera. "Ze všeho nejhorší je ta Romanova prázdná skříňka," říká brankář Václav Čikl.
Uničov znovu netrénoval, zrušil i dnešní přípravný zápas. Hráči jen tiše pozorovali tři zapálené svíčky, které stály nad Pavelkovým místem v rohu šatny. "Nemůžeme se vyrovnat s tím, že už tu s námi není," špitne Čikl.
Všichni spoluhráči viděli, co se ve středu stalo. Pavelka se zhroutil po tréninku, trenér Jiří Martinka mu okamžitě dával umělé dýchání. "Cítil jsem, že mu srdce bije." Z bezvědomí se však Pavelka neprobral.
Když jako dorostenec přišel do Ostravy, byl to talent k pohledání. S drobnou postavou kouzelně klamal tělem, uměl lehce rozkývat protihráče a vytvořit kličku. Vyžíval se v tom.
Jeho levačka byla výborná. Ve druhém ligovém zápase vstřelil gól Slavii, při čtvrtém pomohl černovlasý střízlík porazit Spartu.Václav Ježek, slavný trenér Sparty, tehdy prohlásil: "Z toho Pavelky roste výrazná osobnost ligy." Psal se rok 1990. Říkalo se mu José, Pavelkova technika totiž připomínala skvělé Brazilce. "Když měl den, balon mu nikdo nevzal," vzpomíná bývalý spoluhráč Jaroslav Šilhavý.
Jenže technika a kličky nejsou všechno, Pavelka v lize za celou kariéru nehrál ani osmdesát zápasů. "Nebyl to typ pro těžký dril, asi mu chyběla vůle, možná měl malé ambice," říká kouč
Werner Lička, jenž Pavelku poznal v Ostravě. Snad každý trenér mu vyčítal: Utápíš se v kličkách, jsi příliš měkký, chceš hrát fotbal bez srdce a bojovnosti, a to nejde.Nejlepší léta zažil v Ostravě, pak se stěhoval do Drnovic a ligovou kariéru ukončil ve slabém týmu Lázní Bohdaneč. V roce 1999 se vrátil do rodného Uničova, do třetí ligy. V nedalekém Újezdu dostavěl baráček.
"V lednu jsme s Uničovem hráli přátelák a Roman mi říkal, jak je spokojený, že mu nic nechybí," vzpomíná Jaroslav Gürtler, současný trenér Ostravy, který Pavelku přivedl do ligy.
