Jedna věc se nezměnila. Jaroslav Navrátil pořád zůstává predátorem, který si umí najít skulinu za obránci a chladnokrevně trefit síť. „Můj bývalý trenér Milan Valachovič říká, že dávám furt ty stejné góly jako kdysi v Břeclavi,“ sděluje 24letý útočník.
Všechno ostatní však nemůže být rozdílnější. Z fotbalového amatéra, který za tréninky jezdil po montérské šichtě, je profesionál se vším všudy. „Manuální práce mě pořád baví. Když si třeba koupím nábytek v Ikee, rád si ho sám složím. Ale na dobu, kdy jsem od rána pracoval, už raději nevzpomínám,“ podotýká Navrátil.
Když na přelomu let 2012 a 2013 vyrážel z třetiligové Břeclavi do nizozemského Almela, byla to nejistá mise. On i jeho okolí cítili, že nešlo o skok, ale přímo let o světelný rok napřed. „Dozvěděl jsem se, že ze začátku chodili spoluhráči za trenérem a ptali se ho, co tam dělám,“ povídal mladík ze Šitbořic po prvním půlroce v Eredivisie.
K němu postupně přibyly další tři a dnes už jeho roli v týmu nikdo zpochybnit nemůže. V uplynulé sezoně se Navrátil stal pevným článkem sestavy a i jeho pět gólů postrčilo Almelo k ohromnému úspěchu - skromný klub Heracles si ve speciálním play-off vydobyl vstupenku do Evropské ligy.
Husí kůže na kolenou
„Když jsme v posledním zápase v Utrechtu dali na 2:0, náš kotel jásal a my jsme k němu klouzali po kolenou, naskočila mi husí kůže. Byla to pecka, naprostá bomba,“ rozplývá se Navrátil. „Pro město to byla obrovská událost. Když jsme po zápase dojeli, čekalo nás na stadionu několik tisíc lidí, druhý den pak byla velká akce na náměstí.“
Napsat, že si pracovitý fotbalista připadal jako ve snu, zavání klišé. Ale jak jinak pojmenovat to, co dokázal?
Rozhodně to po celou dobu nebyla pohádka, jak se jeho příběh často označuje. Dva a půl roku se v nizozemské lize objevoval jen sporadicky, do základní sestavy jej za tu dobu trenéři vyslali pouze dvakrát.
Až v uplynulém ročníku zvládl bývalý montér prorazit. „Nešlo o to, kdy si mě trenéři všimnou, oni mě viděli celou dobu. Bylo to hlavně o tom, abych se dostal na level, kdy budu schopný hrát. Aspoň tak jsem to cítil,“ líčí Navrátil.
Že by své dlouho marné úsilí vzdal? Na to nemá náturu. „Nikdy nepřemýšlím moc daleko dopředu. Snažím se tomu dávat každý den a každý trénink maximum. Věřím, že když něco děláte naplno, nemůže to dopadnout úplně špatně.“
Trpělivost a dřina se vyplatily. Když konečně přišla šance, dokázal ji rychlík chytit. „Jak jsem nastupoval víc a víc, cítil jsem, jako kdybych hrál odjakživa. Sebevědomí teď mám úplně jinde,“ pochvaluje si Navrátil.
Reprezentace? „Zase tolik jsem toho ještě neodehrál“
Když má říct, v čem všem se proti časům v MSFL zlepšil, okamžitě vyhrkne: „Úplně ve všem.“ Zcela jinde je nyní kondičně, technicky, ale i herním myšlením. „Ze začátku jsem si musel nechat taktické věci dvakrát třikrát zopakovat. Teď stačí, když to trenér řekne jednou, někdy vycítím i přímo ze hry, jak se mám pohybovat,“ přibližuje chlapík, který v rozestavení 4-3-3 nastupuje jako pravý křídelní útočník s cílem nabíhat si za obranu.
Tímto způsobem nasázel čtyři ze svých pěti zásahů, zbylý přidal volejem z centru. „Byly tam i nějaké asistence, takže jsem spokojený. Ale neposlal jsem tam úplně všechno, mohlo toho být i víc,“ pousměje se Navrátil, s jehož výkony rostou i nároky na něj. Už není tím exotickým zjevením jako v počátcích.
Proti nim se toho změnilo hodně i mimo hřiště. Kluka z Moravy ze začátku život profíka trochu nudil, nevěděl, co si počít s hromadou volného času. „Teď mám v Nizozemsku přítelkyni a kamarády, takže se to víc rozmělní. Navíc čím víc hraju, tím víc musím i regenerovat, takže na stadionu zůstávám déle,“ oznamuje Navrátil, který má v Almelu smlouvu ještě na rok.
A dál? „Opravdu o tom nepřemýšlím. Soustředím se na to, co je teď,“ opáčí. „Hodně lidí se mě ptá na Česko, ale dokud můžu hrát v Holandsku, tak to neřeším.“
Při jeho výkonech a neustálém růstu se však nelze nezeptat na jednu věc. Nepomyslel už aspoň v koutku duše na reprezentaci? „Zase tolik jsem toho ještě neodehrál,“ reaguje Navrátil. „Navíc teď v ní ani není moc času na experimenty. Až toho odehraju víc, můžeme se o tom bavit.“
Tenhle pozoruhodný příběh by si další kapitolu zasloužil...
