„Jen jednou jsme museli přes svátky zůstat v Belgii, protože zrovna začínalo play-off. Se ženou a dětmi jsme si to ale udělali jako doma - bramborový salát, ryba, nazdobili jsme si stromeček,“ vzpomíná 35letý záložník, který kopal za Anderlecht Brusel, Norimberk či Wolfsburg.
Dlouholetý reprezentant se v létě po jedenácti letech v zahraniční vrátil do klubu, který ho pro velký fotbal vychoval - do Zbrojovky.
Za tu dobu se Polákovo město výrazně proměnilo. V centru se tyčí brněnský orloj, z krachující Komety se stal hokejový fenomén, nejen na periferiích se město razantně rozrostlo. „Brno se změnilo hodně k lepšímu,“ všímá si Polák.
Už jste tu půl roku. Jak se vám město zamlouvá?
Vidím, že lidi se nějakým způsobem snaží všechno zvětšovat - vyrostlo plno domů, bytovek, k tomu nové restaurace a kavárny v centru. Začíná to být jinačí, krásnější. Myslím, že fakt jdeme s dobou a trendem na Západě. I když do toho máme pořád daleko. Ale cítím, že jsou tady větší možnosti než před deseti dvanácti lety. Za sebe říkám, že je to pozitivní. Nechci být náfuka s nosem nahoře, který se vrátí po nějaké době a poví: „Hele, co to tady máte?“
Tak povězte nějakou pozitivní zkušenost z posledních měsíců.
Abych pravdu řekl, času jsem ještě pořád neměl dost. Ale napadá mě, že nedávno jsem byl na Anenských zahradách v restauraci, kde jsme s manželkou slavili desetileté výročí, a byl to příjemný večer. V Brně je tolik míst, že mnoho ani pořádně neznám. Je to ale lepší, než abych chodil furt do stejných podniků nebo obchoďáků. Kolikrát se známých ptám, kam bychom mohli jít. Nejsem ten typ, který by lítal po večeřích, restauracích a večírcích.
A co orloj nebo socha markraběte Jošta?
Na tyhle věci moc nejsem. Ale jo, je dobrý, že ve městě máme různé věci a na náměstí není jen kašna. Pro lidi to je aspoň zajímavé a není to jednotvárné a stereotypní.
Uvažoval jste někdy, že se do Brna nevrátíte a po konci kariéry zůstanete v cizině?
Musím říct, že jo. Ale strašně moc okolností nahrávalo tomu, abych se vrátil. Venku jsem byl jedenáct let, líbilo se mi tam, zvykl jsem si. I proto jsem o tom silně přemýšlel.
Kdy byly tyhle myšlenky nejsilnější?
To vám přesně neřeknu. Strašně se mi líbilo v Německu, poslední působiště - Norimberk - bylo pěkné, měli jsme tam hodně známých, tam bych si to dovedl představit. Uvažovali jsme o tom, ale událo se to tak, že mi skončila smlouva, i proto jsem se vrátil sem.
Snažíte si v sobě udržet něco z německého způsobu života?
To by měl spíš říct někdo, kdo se mnou tráví čas. Myslím, že docela dost o Německu mluvím v kabině. Někdo může říct, že jsem se zbláznil, ale člověk se o tom docela rád baví, když je možnost diskuse nebo se někdo zeptá.
Čím vás Němci okouzlili?
Nevím, jestli to je jejich mentalitou, nebo tím, jak je to tam nastavené. Prostě pořádek. Když se něco dělá, dělá se to naplno. Když je něco nařízené, platí to pro všechny. Není to tak, když to řeknu, jak tady. Tady to funguje, jak se komu chce, co chce a jak se mu zamane a pořád si všechno mění. V tomhle mi to tady přijde chaotické. Jasně, v Německu takové případy jsou také, ale ve většině je všechno jasně dané a má svá pravidla. K tomu infrastruktura, životní styl a všechno okolo.
Změňme trochu téma. Dokážete přes zimní pauzu vypnout a nemyslet na fotbal?
Jo, i když vypnout... Teď zase vozím děti na fotbal (desetiletý i šestiletý syn kopou za Zbrojovku - pozn. aut.), takže vlastně nejde bez toho být. Celá rodina v tom jede. Spíš to beru jako odpočinek a jsem rád, že můžu být s nima. Za sezonu toho času moc nemáte, a když jsme skončili, mohl jsem být v denním provozu, viděl jsem jejich tréninky a bavilo mě to. Kluci jsou taky rádi, že tam jsem.
Potatili se?
To je strašně těžké. Zatím se nedokážu vžít do role, abych je hodnotil. Od toho tam jsou trenéři. Samozřejmě u nich něco vidím, ale nemůžu to ovlivnit. Snažím se jim aspoň pomáhat. Ne tak, že bych lobboval u trenérů, ale aby kluci vzali v potaz nějaké moje rady, co se v dnešním fotbale vůbec odehrává. Cítím, že pro děti je ale horší vstřebat poznatky od táty, který hraje fotbal, než od trenéra, ke kterému mají větší respekt.
Když vidíte ten dětský zápal a nadšení, nelákalo by vás stát se jejich trenérem?
To nevím. (usměje se) Pořád se cítím jako fungující hráč, na druhé straně jsem radící otec. Z většiny z nás, když něco vidíme, se hned stávají trenéři. Proč neudělá tohle? Proč se nesnaží takhle? Snažím se být raději v povzdálí a taky nechci být chytrý jako rádio.
Musíte si přes Vánoce hlídat váhu? Kouč Habanec avizoval, že za deko navíc se bude platit tisíc korun pokuta.
Jo, trenéři nejen venku říkali, že kdo přibere nějaké kilo, zaplatí. Myslím, že je to dobře. Může se stát, že někdo přes svátky přibere, ale před prvním společným tréninkem je zase doba, aby se dostal do normálu. Zažil jsem trenéry, kteří to pokutovali.
Kdo z vašich trenérů byl největší pes na životosprávu?
Nevím, jestli pes, ale za trenéra Magatha ve Wolfsburgu jsme se vážili skoro každý den, bylo to až extrémní. Myslím, že i za trenéra Večeři v Brně to bylo podobné. Nebylo to každý den, ale jednou za čas si nás zvážil a byly tam nějaké sankce, už si to moc nepamatuju.
Bál jste se někdy, když jste stoupal na váhu?
Pod Magathem se strašně moc trénovalo a člověk na to potřebuje spoustu energie, kterou musel někde nabrat. Bylo to i u mě, docela dost jsem jedl a potom se může na váze objevit nějaký rozdíl - sem tam nějaké to kilo navíc bylo. On se na to nedíval zle, věděl, že kilo není hrozné. Nějaký postih by možná hrozil za dvě kila a víc. To by ale člověk cítil i sám, že by tahal zadek.
