„To víte, že jo. A docela dlouze. Ale nepřekvapilo mě, že se Tomáš rozhodl skončit. Naopak se musím kacířsky přiznat, že jsem mu to dlouho doporučoval,“ přiznává Hroneš.
Vážně?
Říkal jsem mu: Tomáši, vždyť už jsi dosáhl všeho. Když budeš pokračovat, hrozí, že si jednoho dne to zdraví úplně poničíš. Ale on fotbal tak miloval, že se to pořád snažil zlomit. Obdivuhodné. Co musel překonávat, to by málokdo dokázal.
Koncem vás nezaskočil, ale na hřišti překvapoval často, viďte?
Víte, jeho hru může docenit jen někdo, kdo do fotbalu opravdu vidí. Tuctový fanoušek si všiml jeho elegance, viděl, že má hlavu nahoře a přehled, ale tu skutečnou genialitu poznal jen ten, kdo se hrou zabývá do hloubky. Vždyť on viděl nejen dál než soupeř a spoluhráči, ale i dál než já a ostatní trenéři!
Prostě přirozený talent.
Bohem nadaný kluk. Já ho dostal v sedmi letech a naštěstí se mi povedlo ho nezkazit. Ale ten pojem talent... I pan Kraus, uznávaný šéftrenér mládeže na Spartě, mi kdysi říkal: Honzíku, je výborný, ale já takových talentů už viděl! Měl pravdu. Sám jsem trénoval třeba Petra Prokopa, to jméno vám asi už nic neřekne. Fyzicky byl lépe stavěný než Tomáš, atlet, srovnatelně talentovaný – na Spartě neměl konkurenci. A vidíte, nedopadlo to. Talent není všechno.
Vy jste ale ten Rosického pomáhal rozvinout.
Tehdy byla novinkou kazeta holandského trenéra Coervera, ta mě až šokovala. Zjistil jsem, jak jsme my jako kluci kdysi trénovali blbě, co všechno nás trenéři nenaučili. Cvičení jsem si trochu upravil a na Tomášově ročníku ho zkoušel. Na zahradě jsem si to nadřel, předvedl jim to, a oni všechno rychle zvládli. Pak mě i prosili, abychom tuhle technickou abecedu opakovali.
Hřeje vás, že jste třeba právě tím dal Rosickému základ?
Manželka by vám potvrdila, že něco takového bych o sobě nikdy neřekl. Já mu základ nedal, fotbal jsem ho neučil, on ho měl v sobě. Měl jen zvláštní běh, neobvykle konstruované nohy. A taky jsem ho nikdy nenaučil střílet přímým nártem. Ale hlavní bylo, že měl cit pro míč, který se naučit nedá.
To se brzy rozkřiklo, ne?
Měl jsem s ním v týmu i Lukáše Zelenku a vědělo se, že když ti dva pinďové hrají spolu, soupeři jsou nešťastní. Víťa Lavička a další kluci z áčka po tréninku mazali ven, aby se na ně mohli dívat. Dávali si časované přihrávky na 40 metrů, všechno do prostoru. S takovou genialitou jsem se pak jako trenér ani v mužské kategorii skoro nesetkal.
Bude vám Tomáš na hřišti chybět?
Když se dívám na naše mládežnické výběry, pláču. Těm klukům míč překáží, nemají technické základy. Pořád se řeší první dotek, zpracování, ale všimněte si, že ti nejlepší hráči míč nezpracovávají - přebírají ho rovnou do pohybu. V tom byl Tomáš v Česku jedinečný. Sice hrál v generaci Nedvědů a dalších, ale čistě fotbalovými dovednostmi mu ti ostatní nesahali po kotníky.
Co byste mu popřál do života po fotbale?
Přečetl jsem si, že by mohl pracovat ve vedení Sparty, zkušenosti na to má. Jen mám strach, že naturelem je spíš introvert a v tomhle prostředí by potřeboval být komunikativní, trochu ďábel. Přeju mu, aby si našel roli, která mu bude sedět.
