Připomínalo to slavnostní Jízdu králů. Jen co autobus s fotbalisty Zbrojovky mířící ze slovenské Trnavy překročil řeku Moravu, mávalo mu v každé obci po cestě nadšené procesí.
„Venku bylo hrozně moc lidí. Nejdřív udělali brajgl fanoušci, co jeli před námi, a zvědaví lidé vylezli zjistit, co se děje. Tak se dozvěděli, že jsme v Trnavě vyhráli,“ vzpomíná Josef Hron.
Psalo se pondělí 12. června 1978, když se Brňané stali fotbalovými mistry. Poprvé - a dosud stále naposledy. „Nenapadlo mě, že bych na další titul marně čekal dalších čtyřicet let,“ říká brankář tehdejších mistrů, dnes 67letý Hron.
Jak tehdy cesta ze Slovenska probíhala?
V Trnavě bylo strašně moc autobusů z Brna, na stadionu to vypadalo, jako kdybychom hráli doma. Po cestě tehdy byly snad jen tři benzinky a všechny obsazené našimi fanoušky. Když jsme jednou zastavili, bylo to šílené, byli úplně všude. Pak už jsme nikde nestavěli, jinak bychom do Brna nedojeli.
V roce 1978 získalo Brno jediný titul fotbalového mistra země. Vybojovali jej (zleva): vedoucí mužstva Povolný, J. Svoboda, Petrtýl, Dvořák, Václavíček, Jarůšek, Mazura, Hron, E. Došek, Pospíšil, trenér Masopust, v pokleku asistent trenéra Padúch, Kotásek, Kroupa, Pešice, J. Klimeš, Janečka, Kopenec, L. Došek, Hajský a Bureš.
Popíjeli jste už v autobuse?
My jsme tolik nepočítali, že tam vyhrajeme, takže jsme s sebou nic neměli. Pan Masopust (tehdejší trenér) nám dovolil se trošku napít, ale nebylo čeho. Chtěli jsme si něco koupit, ale vůbec to nešlo, benzinky doslova vypili naši fanoušci. Tak jsme mazali až do Brna.
Jak to vypadalo tam?
Pamatuju si, že jsme jeli autobusem do centra a hecli jsme našeho řidiče Luboše, ať jede po České dolů, že pokuty zaplatíme. Jeli jsme k Boleru, tehdy moc podniků v Brně nebylo. Když už jsme byli skoro tam, zastavili nás dva policajti, a jak je prý možné, že jedeme pěší zónou. My jsme jim říkali, že hned vystoupíme a autobus odjede. Když viděli, že jsme to my fotbalisti, tak prohlásili, že nás vůbec neviděli, a utíkali z autobusu pryč. Jinak by měli průšvih. (úsměv)
Když fotbalová esa prchala z Prahy do BrnaJako by tehdy byl fotbalový svět naruby. Pražská Sparta padala z ligy a její klenot Josef Pešice raději frnknul do Brna, které se zrovna nadechovalo ke zlaté éře. Dnes nepředstavitelný sled událostí předcházel tomu, co v létě 1978 rozparádilo notný kus Moravy - Zbrojovka usedla na tuzemský fotbalový trůn. „Pan trenér Masopust tehdy dělal mančaft kolem něho. Vybíral hráče tak, aby se dokázal využít Pepův obrovský potenciál,“ vyzdvihl Pešiceho přínos Karel Jarůšek, další z legendárních brněnských záložníků. Zbrojovka tehdy měla lesk, takže dokázala zlákat i další prvotřídní plejery. Z tehdy mistrovské Dukly například přetáhla stopera Karla Dvořáka, kterého to z Prahy táhlo blíž k domovu na Vysočině. „Kam jinam tehdy na Moravě jít než do Zbrojovky,“ vysvětloval později jeden z nejlepších středních obránců v zemi. Ještě v předchozí dekádě přitom Zbrojovka hopsala z první ligy do druhé a zpět, v nejvyšší soutěži se usadila až v roce 1971. Od té doby však šla pozvolna nahoru. Když pak v létě 1976 nahradil defenzivního specialistu Františka Havránka na postu trenéra Josef Masopust, stala se z Brna znamenitá adresa. Masopust měl jako někdejší nejlepší hráč světa obrovské charisma a také buňky pro útočný fotbal. „Zastával krédo, že mančaft nemá hrát na to, aby nedostal gól. Vždycky říkal, že než 0:0 je lepší hrát 3:3,“ popisoval Jarůšek. V bráně se Brno spoléhalo na Josefa Hrona, střed obrany s Dvořákem tužil fotbalový gentleman a kapitán Rostislav Václavíček. „Ale bylo to hlavně o středovce Pešice - Jarůšek - (Vítězslav) Kotásek,“ připomíná Karel Kroupa, v roce 1977 zvolený fotbalistou Československa a v památné sezoně nejlepší ligový kanonýr. Vpředu jej doplňoval mladý objev - Petr Janečka, jenž přišel ze Zlína. Brno shráblo ještě ligový bronz a stříbro, jenže stárnoucí opory nedovedlo nahradit a už v roce 1983 se poroučelo z ligy. Od té doby jen vzpomíná na zašlou slávu. A fotbalová esa z něj utíkají do Prahy. |
Jak dlouho trvaly oslavy? Když letos vyhráli titul hokejisté Komety, někteří pili týden v kuse.
Tak dlouho jsme neslavili, tehdy to nebylo takové jako dneska. A nějaké oslavy na náměstí nebyly za totáče už vůbec. Trenér nám dal pár dní volno a vždycky jsme se někde sešli. Po týdnu se hrálo s Duklou, tam už to bylo takové uvolněné. Byla škoda, že jsme ji doma neporazili, hlavně kvůli divákům, protože Lužánky byly úplně narvané. Prohráli jsme 0:1, ale titul už byl jistý.
Obletovali vás fanoušci tak jako dnešní hvězdy?
Oni na nás čekali po zápasech, to bylo těžké z Lužánek odejít. Lidé čekali, až vylezeme. Když jsem šel na šalinu, tak se mnou šel chumel fanoušků třeba až na Zahradníkovu a furt si chtěli povídat. Až když jsem vlezl do šaliny, tak šli pryč.
Na ulici vás lidé zastavovali?
To ne, až takové to nebylo. Samozřejmě nás ale lidi znali. Když jsme někam vlezli, tak se vedení hned dozvědělo, že jsem někde byl. Přehled o nás měli úplně perfektní, až jsme si říkali, že na nás snad nasadili nějaké estébáky. Přišli jsme na trénink a oni hned věděli, kdo kde byl, i když jsem někam šel se ženou.
Uvědomovali jste si tenkrát, že jste se postarali o velký mezník brněnské historie?
To vůbec. Nemysleli jsme si, že se v té době udělá jen jeden titul. A že bych marně čekal dalších čtyřicet let, to mě nenapadlo už vůbec. Ale jak se to přestěhovalo do Králova Pole, tak to celé vystydlo.
Co jste říkali tomu, že za vámi i na venkovní zápasy jezdily tisíce fanoušků? Dnes to zní jako sci-fi...
A když jsme hráli Pohár mistrů, tak do Polska a Maďarska jely úplně šílené davy. Ale tehdy jsme byli široko daleko jediný mančaft. Na Moravě už byl jen Baník, který je přece jen bokem. Olomouc nebo Zlín hrály druhou ligu, nikdo další tady nebyl. Region přitom byl fotbalový, takže se lidi z širokého okolí naučili jezdit do Brna. Tehdy ani nebylo skoro nic v televizi, jenom finále Poháru mistrů. Jak jsme byli zadrátovaní, tak člověk nic jiného nechytil, možná rakouskou ligu, což nebylo nic mimořádného. Dnes jsou lidi fotbalem totálně přesycení. Tehdy když chtěl člověk vidět fotbal, tak na něj musel jít. V televizi dávali ligu jednou týdně, a to většinou Spartu.
Ale Sparta a Slavia v té době nebyly tak dominantní, že?
Slavii těžce ořezávali komunisti. Sparta byla parádní mužstvo papalášů, ale za nás se jim moc nedařilo, dokonce i spadli z ligy. I když pořád to byla Sparta, která táhla diváky a hrála nahoře. Ale silná byla hlavně Dukla, Baník nebo Slováci.
Dojímají vás vzpomínky na tuhle éru?
Když o tom mluvím s klukama z brněnského dorostu, tak jim říkám, že si přeju, aby to zažili tak jako my. I když mě už teda znají akorát jejich dědové, už ani tátové ne.
Proč se podle vás v Brně nepodařilo titul zopakovat?
Nedovedlo se to posílit na tu nejvyšší úroveň. Já si pamatuju, že když v roce 1976 odcházel pan (trenér) Havránek, tak říkal, že je mančaft potřeba doplnit. A když přišel Pepa Masopust, tak se trefil do posil. Dnes se kupují hráči, z nichž do základní jedenáctky nevyjde třeba ani jeden. Za nás přišel Petr Janečka, který ve dvaceti hned vyletěl, přišel Karel Dvořák, což byl v té době jeden z top stoperů v republice, přišel Pepa Pešice. A všichni šli hned do základu.
Nedávno Zbrojovka spadla do druhé ligy. Co je v klubu špatně?
Největší chyba posledních let byla, že nezůstal trenér Vašek Kotal. První dva roky se mu taky moc nepovedly, ale ten třetí se mančaft stabilizoval a dalo se od toho odrazit. Pak se to ale rozprášilo a začalo se znovu od začátku.
Vy pořád chytáte?
Občas, když je nějaká charita, tak si tam stoupnu. Ale už to nestojí za řeč.
Jste poslední z mistrovské party, který chodí na hřiště?
Schopný hrát je ještě Honza Kopenců, to je neskutečný držák. Ten odehraje patnáct dvacet minut, zapálí si a jde si zase zahrát. Ale jinak už nikdo. Všichni mají kolena, srdíčka a už to nejde.
