Zní to zvláštně, ale je to tak: gólman, který před deseti lety na turnaji v Kanadě vychytal v penaltových rozstřelech Japonce i hvězdné Španěly, hraje v nejlepším věku fotbal už jen pro zábavu – v krajském přeboru za Provodov na Zlínsku. A ani netrénuje.
Trochu změna proti kariéře fotbalového profíka, ne?
Vždycky je to o tom, jak si to nastavíte v hlavě. Samozřejmě je to něco jiného, ale člověk musí věci brát, jak jsou. Režim profesionálního sportovce a normálního pracujícího člověka je jiný, takže v začátcích to šok byl. Žádné tréninky, soustředění, ale brzy vstávat do práce. Člověk si musí zvyknout.
Když vstáváte, nehoní se vám někdy hlavou, že jste měl být jinde?
Abych byl upřímný, tak ano. Ale už nic nenadělám.
PřehledKam to dotáhli stříbrní hoši z Kanady Brankáři Radek Petr. V Parmě, kam odešel hned po šampionátu, jen párkrát seděl na lavičce. Rozchytal se v belgickém Eupenu, ale po přestupu do Razgradu a návratu do Česka se jeho kariéra zlomila. Dnes chytá za Provodov. Tomáš Fryšták. V 29 letech má v lize odchytáno jen 16 zápasů, teď bojuje o post jedničky v Bohemians. Luděk Frydrych. V lize nastoupil zatím jen dvakrát. V minulé sezoně pomohl hradecké Olympii k postupu do druhé nejvyšší soutěže. Obránci Marek Suchý. Nejpronikavější kariéra ze všech. Už během šampionátu se po něm poptával Real Madrid... Ze Slavie se nakonec přes Spartak Moskva dostal do Basileje a do dospělé reprezentace, kde už byl i kapitánem. Ondřej Mazuch. Měl pověst velkého talentu. Ve Fiorentině se nechytil, lepší to bylo v Anderlechtu, na Ukrajině měl smůlu na zranění, ve Spartě nezářil. Teď míří do Hullu. Jan Šimůnek. Kapitán týmu, osobnost. V Německu trpěl fotbalově i po životní stránce, proto šel do Dukly. Ale už je zase venku – v maďarském Vasas. Ondřej Kúdela. Kromě krátkého angažmá v Kazachstánu strávil zatím celou kariéru v české lize, kde je stále spolehlivější. Lukáš Kubáň. Nastupoval za Slovácko či Brno, pookřál v Polsku, kde naposledy s týmem Sandecja Nowy Sacz postoupil do první ligy. Jakub Dohnálek. Blonďatý obránce se vytratil, trápila ho zranění. Přes Liberec nebo Opavu spadl do nižších soutěží, nyní hraje za Bruntál. Pracoval jako realitní makléř. Záložníci Luboš Kalouda. „No name“ se vracel jako hvězda. Dal tři góly, posílal polibky do kamery a chtěl ho Juventus. Šel do CSKA Moskva, kde se pohádka zadrhla. Nepookřál ve Spartě, teď mu zřejmě kariéru ukončí zranění kolena. Marek Střeštík. Pověst velké naděje v Kanadě ještě přiživil, dařilo se mu i poté v Brně. Ale nakonec zůstalo u jednoho startu za dospělou reprezentaci. Usadil se v Maďarsku, zemi své maminky. Hraje za ligový Mezőkövesd. Jakub Mareš. Dlouho hledal ideální post, pak prošel Spartou, Boleslaví, Duklou. Až poslední měsíce mu vyšly nejlíp: v Ružomberku nastřílel 14 gólů, načež ho koupil Slovan Bratislava. Marcel Gecov. Pracant ze Slavie vystoupal až do Premier League. Koupil ho Fulham, kde se vůbec neprosadil. Prošel pár dalších týmů v zahraničí, ale nedávno kariéru ukončil a úspěšně podniká, má architektonický ateliér. Tomáš Mičola. Ostravský rychlík si vyzkoušel i francouzskou ligu za Brest. Brzdilo ho zdraví, nechytil se ve Slavii. Teď patří k tahounům Baníku, znovu se ukáže v lize. Petr Janda. Ve Slavii vyletěl, dostal se do Antalyasporu a nasbíral dva starty za reprezentaci. Pak se vytratil do Íránu a po problémech s kyčlemi nastupuje za Čížovou. Jiří Valenta. K úrovni Pavla Nedvěda, ke kterému ho přirovnávali, se nikdy nepřiblížil. Přesto udělal slušnou ligovou kariéru. Slovácko, Jablonec, Boleslav... Tomáš Okleštěk. Když v osmifinále proměnil rozhodující penaltu s Japonci, spoluhráči na něj naskákali a vyhodili mu rameno: kvůli tomu už pak nehrál. A dál? Brno, Znojmo, Jablonec, Karviná, Kroměříž. Tomáš Cihlář. Byl nenápadný a zůstal nenápadný. Skoro celou kariéru zatím odehrál ve druhé lize, teď už je dlouho ve Znojmě a nosí kapitánskou pásku. Útočníci Martin Fenin. Největší česká hvězda na turnaji a možná nejsmutnější osud. Tři góly a skvělé výkony vzbudily zájem, z Teplic šel do Frankfurtu a uvedl se hattrickem. Výrazný talent utopil v privátních problémech. Hrál nižší soutěže ve Francii a Německu. Šanci mu teď dává druholigový Varnsdorf. Tomáš Pekhart. Nejmladší hráč týmu měl našlápnuto, dral se do áčka Tottenhamu, ale nakonec se z Anglie vrátil do Česka. Přes Jablonec a Spartu se dostal do bundesligy, poslední rok odehrál v AEK Atény, kde byl nejlepším střelcem. Čerstvě přestoupil do Hapoelu Beerševa, což je mistr Izraele. Michal Held. Nejzapomenutější ze stříbrných hrdinů. V Kanadě nehrál ani minutu, ve Slavii ani Bohemians nikdy nezasáhl do ligového zápasu. Teď hraje s kamarádem Jandou za třetiligovou Čížovou. Trenér Miroslav Soukup. Také on se trochu ztratil z očí, ale úspěch v Kanadě mu dodnes otevírá dveře. Kromě angažmá ve Slovácku a Budějovicích je jako hlavní kouč věrný reprezentacím: vedl egyptskou dvacítku, pak Jemen a teď Bahrajn. |
Vyděláte si něco chytáním?
Máme všechno propojené přes majitele klubu pana Raka. Ten má stavební firmu, ve které pracuju. Ale nedělám přímo na stavbě, mám na starosti chod skladu nebo rozvážím materiál autem.
Co cítíte, když koukáte v televizi na Agüera nebo Di Maríu, vaše argentinské soupeře ve finále, jak válí za nejlepší světové kluby?
To mě nemrzí, protože oni měli extra talent. Nikdo z nás, kdo jsme hráli v Kanadě, se s nimi nesrovnával. Spíš jsem rád, že jsem si proti nim zahrál. Když koukám na Barcelonu a vidím stopera Piquého, potěší mě, že jsem mu dokázal chytit penaltu.
Co pro vás s odstupem stříbrný šampionát znamená?
Krásný zážitek na celý život. Nikdo od nás nic nečekal, prodrali jsme se tam přes kvalifikaci na Ukrajině a mistrovství Evropy v Polsku. Nikdo si neuvědomoval, co nás vlastně čeká. Každý mi to připomíná a já si taky rád zavzpomínám. Na to ani nejde zapomenout.
Tak schválně: vybavíte si, jaké jste měl sny, když jste letěl domů s medailí na krku?
Sny... Určitě to, že se někde prosadím, že si najdu nějaký dobrý klub, kde budu pravidelně chytat. O velké kariéře a la Petr Čech jsem nesnil, ale toho úspěchu, kterého jsme dosáhli, jsem chtěl využít. A povedlo se mi to, protože jsem se hned potom dostal do Itálie.
A co vám běželo hlavou, když jste šli turnajem dál a dál, až do finále? Že je to jako pohádka?
My jsme do Kanady neletěli, abychom tam odehráli tři zápasy a zase jeli domů. Cíl byl postoupit a nahrálo nám, že jsme zvládli první zápas s Argentinou, neprohráli jsme. Dodalo nám to sebevědomí. Pak už nebylo tak těžké postoupit a v play-off jsme měli i štěstí, když jsme dvakrát zvládli penalty. Až semifinále s Rakouskem jsme zvládli suverénně. Ale bez štěstí by to nešlo.
Vy jste před turnajem chytal třetí ligu za Mutěnice a najednou jste v prvním zápase stál proti hvězdám Argentiny. Nezatočila se vám hlava?
Ani ne. Víte, já jsem v Mutěnicích strávil pěkné tři měsíce na hostování, ale jinak jsem patřil Baníku, kde jsem chytal za dorost a občas za béčko. Bral jsem to jako přirozený vývoj a v reprezentačních týmech už jsem proti jiným silným zemím chytal předtím. Měl jsem za sebou Euro devatenáctek, už jsem byl vlastně zvyklý. Takže jsem se spíš strašně těšil, Argentina, Španělsko, to bylo krásné. Obrovská motivace.
Většina z vás se ukázala, ale nakonec neudělala takovou kariéru, jak se čekalo. Kde hledat důvod? Nedosáhli jste tehdy na víc, než na co jste reálně měli?
To už jsou spekulace: možná ano, možná ne. Taky je fakt, že někteří kluci včetně mě měli v určitých chvílích smůlu, ale prostě se to tak vyvinulo. Jestli jsme překročili svůj stín, nevím. Někteří kluci udělali slušné kariéry, ale těžko se dalo čekat, že je budou mít takové jako Agüero.
Sám ale těžko můžete být spokojený s tím, jak se vyvinula ta vaše.
Nejsem. Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem se vrátil do Česka, do Brna. To byla chyba, která mi zlomila vaz, to už teď vím. V podstatě mi to ukončilo profesionální kariéru, zpátky už jsem se nedostal. A když už jednou vrcholový fotbal opustíte, těžko se to dohání. Ale...
Ano?
Nechci vzpomínat jen ve zlém. Po mistrovství světa to byly v Itálii a Belgii nádherné tři roky, líbilo se mi i krátké období, které jsem prožil v Bulharsku. Na to vzpomínám rád.
Proč jste se tedy vracel do Česka?
Chtěl jsem zůstat v belgickém Eupenu, ale tam se tehdy přihodilo několik okolností, kvůli kterým to nešlo. Přestoupil jsem do Bulharska, do Razgradu, kde už tehdy byly obrovské ambice, což je vidět i dnes, kdy hrají poháry. Ale moc jsem se tam neprosadil, byli tam bulharští reprezentanti. Chtěl jsem někde chytat. Manažer zjišťoval, co a jak, a rozhodl jsem se pro návrat do Zbrojovky. Bylo to špatné rozhodnutí, nějak jsem to neustál.
Berete to na sebe?
Samozřejmě. Chybu by měl člověk vždycky hledat u sebe. Neustál jsem návrat do Česka, nedokázal jsem se s tím srovnat. Jak to říct? V Belgii jsem zažil tým, kde bylo patnáct cizinců, ale měl jsem dojem, že se domluvíme a rozumíme si líp než po návratu do Brna. Nezvykl jsem si. Někteří lidé kolem mě mi taky extra nepomohli, ale hlavní vinu nesu sám.
Ale pořád je vám teprve třicet, což pro gólmana není žádný věk. Není s vaším talentem reálné, že byste se ještě přece jen posunul z Provodova někam výš?
Spíš ne, jsem realista. Musel by mi někdo dát šanci. A jít po takové pauze zpátky do profifotbalu, do ligy? To už těžko.
