Levý obránce fotbalové Olomouce Michal Vepřek v pokutovém území Plzně hrudí sklepává míč na malé vápno pravému obránci Martinu Sladkému, který se otáčí kolem stopera Hejdy a chystá se napálit balon do sítě. „Už jsem napřáhl a on tam na poslední chvíli strčil nohu,“ povzdechl si. A bylo po šanci.
I proto hit úvodního jarního kola druhé Olomouce s první Plzní skončil bez branek.
Ale tahle akce nejlépe dokumentuje, v jaké pohodě Sigma je a jak její totální fotbal vypadá: útočí všichni, brání všichni. Sladký zavřel svoji lajnu, spolehlivě střežil výpady plzeňských křídel. V první půli zablokoval Kolářovi gólovou ránu ze středu pokutového území.
„Naštěstí, ale měl jsem být u něj dřív,“ oddechl si. „Na to, jakou má Plzeň dopředu sílu, jsme to zvládli velmi dobře. Měli jsme na výhru,“ vyprávěl i do televizní kamery, která na něj málem upadla. „Pozor!“ usmál se na kameramana. Sladký je v pohodě.
V pětadvaceti konečně dostal pořádnou šanci v první lize, když to v mateřské Plzni nevyšlo. A hned se ve známkování reportérů MF DNES zařadil mezi nejlepší pravé beky soutěže.
Dal dvě branky; ta proti Spartě znamenala pro Olomouc domácí vítězství nad Letenskými po 19 letech – euforie, které se zřejmě nevyrovnal ani titul s Plzní, neboť na něm měl pramalou zásluhu.
„Hlavně jsem přišel kvůli tomu, abych se i v lize prosadil do sestavy, a to se mi povedlo.“ Přitom před pěti lety mu na hostování v druholigovém Táborsku praskla plíce, při sebemenší zátěži se zadýchal.
Dýchací potíže ho stále trápí, navzdory tomu plní velké fyzické nároky trenéra Václava Jílka. Klobouk dolů. Kdybyste o Sladkého patáliích netušili, nepoznali byste, že na hřišti musí zvážit, zda podnikne ofenzivní výlet, nebo si raději pošetří síly.
„Někdy je to lepší, někdy horší. Přijde mi, že v druhých poločasech se mi dýchá lépe než v prvních, než se rozdýchám. Pracujeme na tom. Snažím se dělat vše pro to, abych mohl hrát. Zatím to jde. A myslím, že kdyby to někdo nevěděl, tak to možná ani nepozná. Já to vnímám, ale snažím se na to nemyslet,“ vykládá.
„V první řadě se snažím zvládnout defenzivu. Dopředu vždy mohu víckrát, ale pokud se nestihnu vrátit a padne gól… Nechci slyšet, že útočím, ale nezvládám bránit. Snažím se útočit, když je volno nebo mám sílu.“ Nebýt dýchacích potíží, měl by možná víc než jednu asistenci.
I tak si dělá v lize jméno. Nadchl výstavní trefou z dálky proti Dukle Praha, ale zaujme i spolehlivostí, jakou naposledy uhlídal plzeňské hvězdy, kterým tentokrát nalevo chyběl nemocný David Limberský. „Už před zápasem jsem říkal, že nechají Limbu pošetřit, ale že nepřijede vůbec, jsem nečekal. Spíš jsem tam čekal Havla, ale hrál Kovařík,“ nedělal si Sladký hlavu se soupeři.
Přes sebe je nepouštěl. „Šancí nebylo moc, ale hráli jsme, co jsme chtěli. První poločas jsme byli určitě lepší než Plzeň. Možná nečekali, že na ně tak vletíme, ale nám se dařilo hrát, co jsme chtěli. Vyhrát jsme mohli my i oni,“ přemítal.
„Víme, že jsme za podpory diváků hodně silní, ještě jsme doma neprohráli, tak jsme na to chtěli vlítnout. Věřili jsme, že to zvládneme, a chtěli jsme gól do poslední minuty dát. Vyložená šance nebyla, jen závary a pološance, ale i z toho bývají góly. Nemáme se za co stydět.“
Proti Plzni se soustředil hlavně na defenzivu. A na první pohled se mohlo zdát, že neměl tolik práce, jak by se proti suverénovi ligy čekalo.
„Zaběhal jsem si docela dost,“ přidává pohled ze hřiště. „Ale my jsme hráli hodně aktivně dopředu. Recept je vždycky zaměstnat víc soupeře než nechat zaměstnat nás. Docela se to povedlo. Nějaké výpady tam byly, ale fotbal je o běhání a náš styl je, že běhat musíme a jsme na to zvyklí, v tom není problém.“
Přes své potíže s tím nemá problém ani Sladký.
