Takhle to vypadá, když se začíná opravdu s čistým štítem, alespoň podle líčení australského kouče Stana Fostera, jenž se rozhodl šířit slávu svého sportu ve fotbalem nepolíbené Mikronésii. Někteří hráči nikdy předtím neviděli kopačky. Jiní si zase vůbec poprvé zkusili vyběhnout na pořádné fotbalové hřiště a mnozí poprvé opustili rodnou vesnici jen proto, aby se stali reprezentanty.
Výsledek je známý: stotisícová ostrovní federace rozesetá ve vodách Pacifiku započala svou historii třemi příšernými prohrami (0:46 od Vanuatu, 0:30 od Tahiti a 0:38 od Fidži), ale Foster věří, že holt musíte nejprve trpět, abyste jednou mohli třeba slavit.
„Možná to byla špatná publicita, ale věřím, že si nás teď všimne FIFA,“ řekl pro Guardian. „A pokud se tak stane, přijdou její poradci a třeba i trenéři; dokonce by se pak mohli nastálo usídlit na některém ze tří největších ostrovů a podpořit růst fotbalu od samých základů.“
Málokde na planetě najdete takto nefotbalové končiny, což je jistě dáno odlehlostí některých ze zhruba šesti set mikronéských ostrovů. „Fotbal se tu najednou šíří jako oheň v buši,“ raduje se Foster - ale na druhou stranu to ukazuje, z jak nízké úrovně bude australský sportovní misionář začínat.
Z Oceánie na fotbalové MSOceánie má celkem 11 členů FIFA, jimiž jsou (v žebříčkovém pořadí od nejlepšího) Nový Zéland, Nová Kaledonie, Tahiti, Šalamounovy Ostrovy, Samoa, Tonga, Vanuatu, Fidži, Americká Samoa, Papua-Nová Guinea a Cookovy ostrovy. Austrálie už hraje v Asijské zóně - právě ona a Nový Zéland jsou dosud jedinými zeměmi z Oceánie, které prošly až na světový šampionát. Obě dvakrát: Austrálie v letech 1974 a 2006, Nový Zéland si pak zahrál na MS v letech 1982 a 2010. |
Kopačky a jinou výbavy poslali mimo jiné z ostrova Guam a Foster soudí: „Hráči zjistili, že je sport obleče.“ Zároveň nabádá korupčními aférami ničenou federaci k tomu, aby se projevila jako šiřitelka osvěty: „FIFA může ukázat, kolik dobra je schopná konat. S její pomocí můžeme měnit životy tisíců lidí.“
Foster už pomalu zvažoval, jestli se nevrátí do Austrálie - ale nadšení jeho nového týmu jej přesvědčilo, aby bojoval dál. „Byl jsem kritizován za výběr hráčů, ale neměnil bych,“ prohlásil o mužstvu složeném ze sportovců do 20 let; cílem takového tahu je, aby měl tým perspektivu. Mikronéští mladíci museli strpět debakly od trpaslíků typu Vanuatu, ale co na tom?
„Řekl jsem jim: Tohle je zlomový bod, pánové. Jste parta mladých kluků, proti vám stáli profesionálové či poloprofesionálové. Jste tu, abyste se od nich učili,“ vzpomíná Foster. „Po úvodním šoku vypadali, že to chápou. Svým způsobem jsou tyhle prohry požehnáním. Teď vědí, jak tvrdě musí začít pracovat, aby se dostali na podobnou úroveň. Snad jsem do nich dostal trochu soutěživosti.“
I na poměry vzdálené Oceánie a místních exotických jedenáctek jsou výsledky Mikronésanů fotbalově šílené. Třeba v kvalifikaci o MS 2014 byly nejdrtivějším skóre porážky Samoy 1:10 od Tahiti a 0:9 od Nové Kaledonie.
„Čekal jsem víc kritiky od lidí, co budou tvrdit, že jsme zemi ztrapnili,“ líčil trenér. „Ale já naopak doufám, že jsme udělali první kroky k tomu, abychom se v regionu stali významnou silou. Za takových 12 nebo 16 let, za pár dalších účasti na Pacifických hrách... Snad se na nás historie bude dívat vlídně.“
Je dost pravděpodobné, že pokud by se tak mělo stát, bude to hlavně Fosterova zásluha. „Pokud vím, jsem jediný v Mikronésii jediný trenér s licencí,“ vrací se k reáliím, jež z Evropy znějí stejně vzdáleně jako nekonečné šumění oceánu: „Ale o to víc potřebuju pomoci, abychom dosáhli kýženého zlepšení. Vždyť některé ostrovy jsou vzdáleny stovky kilometrů.“
Dobrodružná fotbalová cesta se rozbíhá. Souhrnnému skóre 0:114 navzdory.
