Kouče Michala Kordulu třiatřicetiletý fotbalový obránce nejprve slovně přesvědčil, aby jej vzal do letní přípravy, v ní usiluje o to, aby Slovácko syna kapitána vicemistrů Evropy z roku 1996 Miroslava Kadlece převzalo ze Sparty, která s ním přestala počítat.
„Jelikož jsem toho na jaře moc neodehrál, trochu jsem na to byl připravený, přemýšlel jsem s tátou i s manažerem, co dál,“ popisuje Kadlec junior, jak se zrodil nápad vrátit se po více než třinácti letech domů.
„Jdu do toho vždy stejně, ať jsem ve Spartě, Leverkusenu, Fenerbahce nebo Slovácku.“ |
Měl jste víc možností než Slovácko?
Třeba nějaké Turecko, možná i něco z Německa, ale tímto směrem jsem ani nechtěl vyvíjet aktivitu, sám jsem to viděl spíš na Slovácko. Je to na jednu stranu v uvozovkách dohrání kariéry, ale zároveň chci ukázat, že ještě úplně nepatřím do starého železa. K ostatním ligovým klubům nemám vztah, nedávalo by mi to na rozdíl od Slovácka smysl, i co se motivace týče. Ještě pořád není nic hotové, současná dohoda mi tady umožňuje do 14. července trénovat, pak se to rozhodne. Do té doby Slovácko, Sparta a já musíme sednout a rozhodnout se.
Nevadí vám, že zatím nemáte jistotu, že ve Slovácku opravdu budete?
S tím jsme do toho šli. Pro mě bylo důležité, že můžu trénovat s mužstvem, a zároveň pevně věřím, že všechno klapne a zůstanu tady.
Překvapilo vás, že od trenéra Michala Korduly panovala určitá nejistota a musel jste jej přesvědčovat nejprve slovně, nyní i fotbalově?
Vůbec ne, je to normální. Někdy je lepší být dopředu pesimistický než jít do všeho po hlavě a pak být zklamaný. Předně jsme se neznali, možná jsme se někdy před lety potkali jako protihráči na hřišti, jinak ne. O to důležitější bylo se setkat, důkladně probrat jeho a můj pohled. Těší mě, že pak změnil názor, že jsme z toho měli oba dobrý pocit.
Přece jen ve Slovácku tak velká jména nejsou.
Nejsem typ hráče, který by si na něco hrál, ale chápu, že mám za sebou nějakou kariéru, takže z toho měl trošku strach. Přece jen zatím trénuje spíš kluky, kteří jsou mladší, na začátku. Nevěděl, jaký jsem v kabině, v soukromí. Jeden frajírek by přitom mohl rozeštvat kabinu. Řekl jsem mu, že takový nejsem, nikdy se mnou nebyly problémy. Co jsem slyšel, telefonoval i různým trenérům a ti mu potvrdili, že se mnou na trénincích není žádný problém. Jdu do toho vždycky stejně, ať jsem ve Spartě, Leverkusenu, Fenerbahce nebo Slovácku. Ale zároveň člověk sám nic nedokáže, vždy je k úspěchu potřeba tým.
PřestupyJak se během letní přestávky mění prvoligové týmy. |
Z klubu jste odešel v roce 2005. Jak dobře jste Slovácko nyní znal?
Hráče vůbec, líp jenom Peťu Reinberka, se kterým jsem sice nehrál, ale máme společné kamarády, jsme oba z Hradiště. Ostatní jsou vesměs mladší. Znal jsem spíš kluky z realizačního týmu, maséra, fyzioterapeuta, asistenty, vedoucího týmu Honzu Palinka, se kterým jsem tady ještě hrával, ředitele Pojezného. Ale Slovácko jsem vždycky sledoval, z Německa, Turecka i teď ve Spartě jsem na konci sezony fandil, aby ligu udrželi. Pro region je skvělé, že to zvládli. Líbilo se mi, že to nebyl nějaký zanďour, ale chtěli hrát.
U hráčů Slovácka je prý ohromná chuť pracovat. Taky to vnímáte?
Je to vidět na trénincích. Co vidím, není tady nikdo, kdo by to flákal, nechtělo se mu. Napovídají tomu i data. Teď ještě, aby se k pracovitosti, až trošku pomine únava, přidala i kvalita a klid na balonu, v zakončení, což dělá velké hráče. Myslím, že jsme na dobré cestě.
Na kterém postu se víc vidíte? Na levém kraji obrany, nebo uprostřed?
Zatím jsem ve všech třech zápasech hrál na kraji, asi mě trenér vidí spíš tam, i když zkusit mě chce i na stoperu.
Na kraji vás čeká víc běhání.
To je pravda, stoper si musí počínat zodpovědněji, čeká jej víc soubojů.
Do přípravy jste před týdnem naskočil uprostřed kondičního soustředění. Byl to krušný start?
Začal jsem krásným během před snídaní – 300 metrů do kopce, 300 z kopce, to celé devětkrát. Následovala ranní fáze na hřišti a odpoledne běh čtyřikrát 12 minut. Takový začátek mi v paměti zůstane dlouho, i když jsem předtím trénoval i sám. Máme hodně mladých, běhavých kluků, tak jim to trenéři chtějí přizpůsobit.
Stačíte jim?
Snažím se. (směje se) V rychlosti a vytrvalosti je to v pohodě, horší je regenerace, která už není taková. Když jsem ve dvaceti dohrál zápas, druhý den bych klidně mohl hrát ještě jeden. Teď už je z toho člověk dva dny trošku na hromadě. O to víc je potřeba na sebe dbát, nevymýšlet nějaké rekreační aktivity. Jsem pak rád, že přijdu domů, natáhnu se, hodím nohy nahoru a pustím film nebo zapnu Playstation.
Honilo se vám v hlavě, jestli tu dřinu ještě chcete absolvovat?
Tomáš Rosický při ohlášení konce kariéry říkal, že představa další přípravy ho pomalu děsila, já jsem nad tím popravdě ani moc nepřemýšlel, napadlo mě to až po prvním běhu. Ale pořád to ještě není tak, že by mi to vadilo. Samozřejmě to není příjemné, každý radši hraje fotbal, ale patří to k tomu. Někde se trénuje víc, jinde míň, ale určité nabírání objemu bylo i ve Spartě, Německu a Turecku.
Letní příprava 2018Jak se prvoligové týmy chystají na novou sezonu. |
Jak dlouho chcete ještě fotbal hrát?
Když sleduju letní přípravu, dávám tomu poslední rok. (směje se) Ale ne, uvidím, jestli budu zdravý, jak se domluvíme se Slováckem. Vše je ve hvězdách, zatím jsem pořád ještě hráčem Sparty.
Vy jste ve Spartě o část minulé sezony přišel kvůli zranění, že?
V listopadu jsem měl operaci achilovky, čistili mi ji, měl jsem tam srůsty. Když vás bolí achilovka při běhu, je to nepříjemné. Byla to první operace nohou, což je ve 32 letech skvělé. Díky tomu můžu pořád hrát na nějaké úrovni. Mít nějaká vleklá zranění, bylo by to složitější. Bylo to naplánované, abych stihl zimní přípravu, což vyšlo. Se Spartou se nám pak ale nějak nedařilo, tak se točilo se sestavou a ke konci jara jsem šanci moc nedostal. Všichni říkali, že se mnou byli spokojení, všechno bylo v pohodě, ale že mě ani hodnotit nemůžou, protože jsem nehrál. Co za tím bylo, nevím, to musí každý vědět sám. Já jsem trénoval pořád naplno.
Mrzelo vás to? Chtěl jste ve Spartě zůstat?
Vždycky jsem pevně věřil, že kariéru zakončím tam, kde to všechno začalo. Spíš mě mrzelo, že jsem nehrál, ale jede se dál, už je to pryč. Stanou se horší věci, neřeším to.
Třiatřicet let, jako teď vám, bylo i Liboru Doškovi, když jej Slovácko bralo, ačkoliv už ho spousta lidí odepisovala, a on se tady málem prostřílel až do reprezentace. Láká vás zažít něco obdobného?
Uvidíme. Bylo by to samozřejmě krásné. Nejsem ten typ, který by řekl, že končí v reprezentaci. Já to beru tak, že na věku nezáleží, pokud na to člověk má, ať jede. Ale do Slovácka vůbec nejdu s cílem, abych se vykopal do reprezentace. Já se chci hlavně prosadit do základní jedenáctky, pomáhat Slovácku k dobrému fotbalu, k úspěšnému působení, předat něco zdejším mladým klukům.
Česko bude v Hradišti hrát zápas Ligy národů proti Ukrajině...
Kdy to bude? V září? Leda bych v prvních třech kolech dal deset gólů. (směje se) Cíl, abych si jednou za reprezentaci v Hradišti zahrál, jsem si už před lety splnil, i když jsem měl tehdy natržený vaz v kotníku. Se San Marinem. V poločase jsem musel střídat a dva měsíce jsem pak nehrál. Byl to zázrak. Narval jsem do sebe snad všechny prášky proti bolesti, nohu jsem měl zatejpovanou. Nemohl jsem chodit, ale musel jsem hrát. Teď už mi bude stačit, když budu v Hradišti hrát za Slovácko, to je pro mě důležité.
Jaký poprask váš návrat do Hradiště vyvolal?
Mezi kamarády a rodinou je to velké téma, všichni jsou rádi. Když jsem byl ve Spartě, pořád všichni říkali: „Míšo, kdy už se nám sem vrátíš?“ Vlastně celé Hradiště je takové rodinné, lidi člověka zastavují, baví se s ním, ale s tím já jsem nikdy neměl problém. Jen nabídky štamprlí musím odmítat.
Jste vy vlastně ještě Hradišťák, nebo spíše Pražák?
Asi Hradišťák, furt jsem tady prožil víc života než v Praze. Mám tady i víc kamarádů, rodinu. V Praze se mi ale taky líbí. Kde se usadím, to bude asi záležet i na tom, co budu dělat po fotbalové kariéře. Ale i cestování mezi Prahou a Hradištěm se ještě dá zvládat.
Už máte představu, co budete po kariéře dělat?
Zatím ne. Asi si dám chvilku oraz, pak si poslechnu různé možnosti.
Lanaří vás táta do práce pro hráčskou agenturu Sport Invest?
Ne, ale taky se mě ptá, co budu dělat. Chci zůstat u fotbalu, ale trenéřina to asi nebude. Myslím, že zůstávat ve stejném rytmu se mi nebude chtít. Uvidím, jestli bude možnost dělat něco ve Slovácku, ve Sport Investu nebo úplně jinde. Určitě se nebudu pouštět do blbostí jako vlastní restaurace, hospody, oblečení a podobně. Odstrašujících případů, jak to dopadá, když se člověk vrhne do něčeho, čemu nerozumí, a ještě má k sobě špatné lidi, je dost. I díky tátovi, který mě vždy usměrňoval, myslím, že mám rozum.
Zaujalo mě, že na vašem profilu na sociální síti Instagram máte snad u každé fotky turecké komentáře. Jak se to stalo? To si vás fanoušci Fenerbahce tak oblíbili?
Sám si tam ty komentáře nepíšu. (směje se) Samozřejmě to potěší. Je vidět i mentalita lidí. Dáte tam i třeba fotku z Česka, ale víc pozitivních komentářů vám napíšou Turci než Češi. Je na zvážení, proč to tak je, proč jsme takovým národem. V Turecku, i když jsem toho neodehrál tolik, tak jsem dal rozhodující penaltu v superpoháru proti Galatasarayi. Fanoušci mi i teď posílají fotky s pohárem. Nezapomínají. Každý týden mi přijde několik zpráv, abych se vrátil zpátky do Fenerbahce. Potěší to. Člověk to bere jako ocenění za to, že se vždycky snažil odvést maximum. Nakonec i klub, když mi tam končila smlouva, tak mi nabízel prodloužení na rok i dva. Já už jsem ale pokukoval po návratu do Česka, abych si našel pohodu, rodinný život. Člověk nemá zpětně ničeho litovat.
Po této větě předpokládám, že i s kariérou, jakou jste zatím prožil, jste spokojený?
Kdyby mi to někdo řekl, když jsem v Hradišti ještě na starém stadionu jako žáček hrál na škváře, asi bych mu to okamžitě podepsal. Nemyslím si, že bych byl nejlepší fotbalista, ale snažil jsem se makat, být vytrvalý a ve správný čas jsem byl na správném místě. Nic nebylo zadarmo, ze Slovácka jsem šel do Sparty nejdřív na hostování a musel jsem přesvědčit, abych získal smlouvu. Totéž pak do Leverkusenu. Kariéra ještě není u konce, ale zatím je hezká.