Kariéra 71letého trenérského barda v arabských zemích mluví sama za sebe. „A to jsem si myslel, že jsem jdu na rok,“ kroutí sám hlavou nad dvěma úspěšnými desetiletími. „Podívejte se, důležité je vyhrávat. Funguje to takhle: tady máš mužstvo, tady máš podmínky a něco dokaž. Když do dokážeš, zůstáváš. Když ne, končíš. Byli tady i velcí trenéři a stejně někteří nepřežili. Kdo není první, maže.“
Máčala zůstal. Zažívá báječný podzim trenérské kariéry a vypráví o Pavlu Vrbovi, stadionech pro fotbalový šampionát v Kataru 2022 i o tom, jak v muslimské zemi sehnat alkohol a vepřové.
Působil jste téměř ve všech zemích Perského zálivu. Máte svou oblíbenou vzpomínku?
V podstatě si nejvíc vážím toho, že jsem to vůbec dělal. To je vždycky vyznamenání - místní reprezentace jsem nedostal proto, že se jmenuju Máčala a jsem z Česka, ale na základě výsledků.
Tak na ně pojďme postupně.
Nejlepší byly v Kuvajtu. Na základě tříleté práce v klubu jsem dostal nabídku k národnímu týmu a povedlo se, dvakrát jsme vyhráli Gulf Cup, pohár pro země Perského zálivu. To bylo neuvěřitelné, co se v zemi dělo, i když tenhle turnaj je tu dle mého soudu trošku nadhodnocený. Tím pádem jsem si získal slušné jméno.
A s prací už jste neměl problém, že?
Dostal jsem nabídku dělat ománskou reprezentaci: došlo ke kompletní změně v kádru, nastoupilo asi sedm nových hráčů a šlapalo to skoro až na olympiádu; nepostoupili jsme o jeden gól a místo nás šel Irák. Potom jsem se dostal k Bahrajnu a to byla neuvěřitelná smůla!
Ano, vaše baráž o světový šampionát v roce 2010.
To mi bylo myslím poprvé až do breku. Hráli jsme dvacet kol kvalifikace, doma remizovali a pak přišel zápas o všechno na Novém Zélandu. Tam jsme šli sami dvakrát na gólmana... A ani jednou nedali, místo toho jsme trefili tyčku nebo to neposunuli na úplně volného hráče. Byl konec.
Teď jste v Kataru, vedete Al-Ahlí. Země je pod dohledem kvůli šampionátu v roce 2022, jak si tu fotbal vede?
Dělá se tu pro něj strašně moc, ale jak uspějí na mistrovství, to zatím neumím představit. Pořád vidím velký rozdíl mezi Evropou a místními národními týmy, to říkám na rovinu. Tady se udělá posun nahoru, ale v Evropě velký skok.
Katar si stojí konkrétně jak?
Dočkali se teď velkého vítězství na Gulf Cupu, ale když vyjeli na asijský šampionát, neudělali ani bod, všechno prohráli a nepostoupili ze skupiny – po radosti zase přišlo trochu smutku. Ale jinak místní „devatenáctka“ vyhrála mistrovství Asie, v mládeži je to dobré. Všechno se buduje od začátku v místní Aspire Academy pro talentovanou mládež.
Ta má výtečnou pověst, jaká je?
To je na týden, ten komplex je fantastický. Kromě tréninkové zóny je tam i nemocnice a rehabilitační centrum. Do oddílů nám dodali doktory, maséry a fyzioterapeuty, spolupracují s nimi. Ale mně trochu vadí, že se to snaží postavit od střechy, schází kontakt s oddíly. My máme nějaké reprezentanty a uvolní nám je až před zápasem, přes týden trénují v Aspire samostatně.
Milan Máčala se v Kataru potkal s házenkáři: vlevo manažer týmu Karel Nocar, vpravo kouč Jan Filip.
Jste Čech, trénoval jste kromě mnoha klubů i federální reprezentaci. Jak vyznívají podmínky zde a v Česku?
To je nesrovnatelné. V Kataru vybudují stadiony a nelámou si hlavu s tím, co bude. Budou se sem snažit dostat kompletně všechno, házenou, atletiku, až do roku 2022 budou sbírat veškeré zkušenosti pro fotbalový šampionát - stadiony budou fantasticky vybavené, nebudou mít chybu. Tréninkové plochy, vířivky, bazény, všechno, na co si vzpomenete.
Ale jsou tu i problémy, ne?
Organizace se srovná, půjde dopředu. Já však pořád opakuju: horko se nedá natrénovat. Na stadionu to bude klimatizované - pár zápasů jsme takhle hráli, když to zapnou, je na hřišti 24, 25 stupňů, funguje to super. Až pro lidi nahoře na tribunách jsou teploty vyšší.
A další potenciální zádrhely?
Trochu bych se obával přesunů. Všechno bude vlastně v jednom velké městě, od sebe čtyřicet, padesát kilometrů. Musí se to hýbat, čemuž pomůže třeba podzemka. Další otázkou je, jestli by mistrovství nešlo udělat v zimě. Všichni protestují, protože jsou olympijské hry a taky musí souhlasit fotbalová Evropa, v Anglii se kolem Vánoc v lize láme chleba.
Když odhlédneme od fotbalu, jak se vám vlastně v Perském zálivu žije?
Normálně, v žádné zemi není problém. Na to, že není vepřové, si zvyknete, alkohol nepotřebujete. Kromě Saúdské Arábie a Kuvajtu se stejně dá oboje koupit v licencovaném obchodě. Člověk tak nějak splyne s městem a životem.
Přišel jste za více než dvacet let na chuť místním specifikům? Třeba že by vás tak jako Katařany bavilo sledovat velbloudí závody?
To ne. Oni mají rádi fotbal, teď se snaží protlačit trošku házenou, když je tu teď mistrovství světa. Já se koncentruju vysloveně na fotbal, nic jiného mě nijak mimořádně neinteresuje.
Máte srovnání, líbí se vám v Kataru nejvíc?
V každé zemi je krásně, když vyhráváte. Lidi jsou spokojení, všichni tleskají. Když prohrajete a dělají se chyby, bojujete všude stejně.
Pane Máčalo, chtěl byste ještě trénovat ve vlasti?
Já už asi ne, mám svůj věk. Je tam spousta talentovaných trenérů, co si zaslouží šanci dostat. Můj čas skončil. Dost lidí je na výběr.
Třeba Pavel Vrba u fotbalové reprezentace. Sledujete její výkony?
Pavel je dobrý kluk. Myslím, že je to správná volba - takhle by to mělo vypadat. Byl u klubu, dokázal něco s Plzní, má kontakty a lidi ho mají rádi, což je základ. A když ho nyní podržely i výsledky v kvalifikaci, je to úplně super.
