Nakonec se ale jednapadesátiletý rodák z Prostějova přece jen dočkal. A navíc byl na slavném turnaji fandit svojí dceři Karolíně, která se stala jednou z hvězd letošního Wimbledonu. Vypadla až v boji o semifinále s Ukrajinkou Elinou Svitolinovou.
„Opravdu se mi splnil sen. Předčilo to všechna moje očekávání,“ rozplýval se po návratu ze slavného tenisového turnaje Mucha.
Jméno vaší dcery se při Wimbledonu skloňovalo ve všech pádech a převážně pouze v superlativech. To vás určitě muselo hodně těšit...
Samozřejmě, byl jsem pyšný. Navíc jsem viděl její možná nejlepší zápas v životě na vlastní oči, což bylo perfektní.
Máte na mysli zápas s další výbornou Češkou Karolínou Plíškovou v osmifinále?
Přesně tak. A zůstal jsem pochopitelně i na čtvrtfinále se Svitolinovou.
Byl jste v hledišti hodně nervózní, nebo jste si prostě jen užíval pocit, že můžete být na slavném turnaji jako divák?
To víte, že jsem byl nervózní, protože jsem si moc přál, aby dcera uspěla. Konkrétně zápas s Plíškovou byl krásný z obou stran. Obě Karolíny hrály parádní tenis. Každá byla chvilku nahoře a chvilku dole. Nakonec se štěstí přiklonilo k nám.
Dcera Karolína Muchová během Wimbledonu.
Když se dcera posouvala turnajem dál a dál, řekl jste si, že ji letos prostě musíte vidět?
V plánu jsem cestu do Anglie měl, ale domluveni jsme byli, že uvidíme, jak se bude turnaj vyvíjet. První zápasy byly dost hektické, narychlo, a tak jsem cestu odložil až na začátek druhého týdne. A udělal jsem dobře. (usmívá se)
Já myslela, že jste vyrazil až tehdy, když vás k tomu de facto veřejně vyzval slavný hokejový útočník Jaromír Jágr. Na sociálních sítích vám poslal konkrétní vzkaz: Pane fotbalový trenére Mucho, dejte si teď od fotbalu pauzu a buďte s dcerou. Myslím, že si jednou zakřičíte – má dcera je jednička na světě...
(usmívá se) Je pravda, že jsem to zaregistroval. Bylo to od něj moc pěkné. Jsem rád, že ta cesta nakonec dopadla.
Tenis si vaše dcera vybrala sama, nebo jste ji s manželkou trochu popostrčili?
Když byla malá, dělala hodně sportů, ale nakonec si ze všech vybrala tenis. A já byl rád, protože mně se tenis vždycky líbil. Měl jsem ho odmalička jako doplňkový sport k fotbalu.
Plánujete si teď někdy s Karolínou zahrát?
(směje se) Kdepak, ani bych si proti ní už nepinkl. Neměl bych absolutně šanci.
Předpokládám, že v začátcích s dcerou asi po turnajích cestovala spíš manželka, protože vám to fotbalové povinnosti zřejmě nedovolovaly. Nebo se pletu?
V zimní nebo letní pauze jsem nějaký ten turnaj stihl, ale bylo to složitější. Už taky proto, že nevíte, kdy vypadne. Nicméně na pár turnajů jsem za ní jel, ale drtivou většinu s ní absolvovala manželka.
Teď jste jel sice také v letní pauze, ovšem v době, kdy pomalu vrcholila příprava FC Vysočina na novou sezonu. Kolega Radim Kučera vás pustil bez problémů?
(usmívá se) Ano, a jsem mu za to vděčný. I celému klubu. Věděl jsem, že těch pár dnů bude v pohodě, že to všechno zvládnou i beze mě. A taky zvládli.
Co po vás dcera po sportovní stránce zdědila?
Nevím, asi... (chvilku přemýšlí) Já měl vždycky hodně natrénováno, víc než ostatní. Věřil jsem v tvrdou práci. A myslím, že zrovna tohle má stejné i Karolína. Ví, v čem se má zlepšit, a jde si tvrdě za cílem. Má ctižádost.
Kdy jste si poprvé řekl, že by se jednou možná mohla prosadit?
Od začátku věříte, podporujete, ale je taky pravda, že byla často zraněná. Jenže pak vyhrála Pardubickou juniorku (v roce 2014 – pozn. red.) a to jsem si řekl, že by mohla něco dokázat.
V té době jí ale bylo už skoro osmnáct let...
Jo, bylo to později. Vždycky patřila k těm menším, ale pak se najednou vytáhla a vypadalo, že by mohla něčeho dosáhnout.
Pojďme se chvilku věnovat vaší kariéře. Vy jste vlastně skoro výhradně pendloval mezi Olomoucí a Zlínem. Nikdy vás nelákalo zkusit se posunout do Čech?
Víte, já nikdy neměl žádného agenta, všechno jsem si řešil vždycky sám a prostě mi z toho pokaždé vyšla Morava. Neříkám, že jsem neměl i jiné nabídky, ale zůstal jsem.
Zahraniční štace jste zavrhl?
Samozřejmě že jsem měl i takové přání, jenže jsem asi nebyl až tak dobrej.
Kde se cítíte být opravdu doma?
Oba s manželkou pocházíme z Prostějova, ale doma jsme v Olomouci. Považujeme se za Olomoučáky.
A jak se vám líbí nyní v Jihlavě?
Líbí. Moc. A nejen město, ale celkově. V klubu je skvělý kolektiv, domů to mám nějaké dvě hodinky cesty. Jsem spokojený.
Vždycky jste věděl, že z vás jednou bude trenér?
Profi licenci jsem si dělal v době, kdy jsem ještě hrával první ligu. A pak jsem začínal jako hrající asistent. Měl jsem to tak nastavené, lákalo mě dělat trenéra.
Patříte spíš mezi kliďase, nebo jste víc rapl?
Řekl bych, že spíš to první. Ale zase jen do určité míry. Někdy zkrátka přijde čas, kdy člověk vybouchne. Takže jsem kliďas, který občas vybouchne a je z něj chvíli rapl. (usmívá se)
Před časem jste se nechal slyšet, že byste se rád vrátil do první ligy. V loňské sezoně jste k tomu měl hodně blízko právě s Jihlavou. Jak dlouho jste trávil barážový konec s Karvinou, který následně vyvolal spoustu emocí?
Nějaké dva týdny.
Byl jste hodně znechucený?
Hned po zápase jsem si říkal, jestli má trénování vůbec nějaký smysl. Chystáte hráče celou sezonu a když pak vidíte tu strašnou bezmoc, tak je jasné, že vás to znechutí. Stejně jako hráče.
Vzhledem k tomu, že v FC Vysočina pokračujete, tak jste asi nakonec nějaký smysl přece jen našel, je to tak?
Přišla dovolená, člověk přemýšlí a začne brát věci tak, že se nedá dělat nic jiného než pokračovat. Snažit se, abychom se do první ligy s Jihlavou dostali třeba hned příští rok.
Věříte, že na to tým bude letos mít? Oproti předchozímu ročníku jste přece zase o pár hráčů přišli...
To je pravda, odešel Klíma, Breda, Petr a hlavně Šulc, ale osa týmu je pořád stejná. Věřím, že odchozí hráče dokážou ti nově příchozí nahradit. Zatím se zdá, že všichni zapadli velmi dobře.
