Vybraní mladí hráči z jižní Moravy právě snídají v jídelně základní školy, kterou v rámci příslušnosti k Regionální fotbalové akademii v Brně navštěvují, a spontánně ukazují, že některé návyky si lze osvojit už v brzkém věku, když ještě nemají jméno jako Ronaldo nebo nehrají alespoň ligu za Zbrojovku.
Společným jídlem jejich den začíná. Ranní únava je termín, který v místním slovníku nenajdete, kluci se čile baví o fotbale. Rachotem hlasů prochází Filip Duroň, trenér výběru do patnácti let. Listuje notýskem a hodnotí nasbírané známky.
„Tohle bylo dobrý, ale chce to zlepšit matiku. Jinak v pohodě.“
Studijní volno za účelem zlepšení prospěchu vedení užívá zřídkakdy. „Předchází tomu pohovor. Pak má hráč čtrnáct dní na zlepšení,“ osvětluje. Momentálně si mohou všichni plně užívat fotbalu.
Vítejte v jihomoravské fotbalové akademii, jedné z deseti v republice, v továrně na sny. Sem se dostanou jen vybrané naděje, aby se společně ještě víc zdokonalily. O některých z nich třeba za pár let uslyšíte.
Cvičení bez balonu
Parkety jsou pokryty žíněnkami, tohle ráno patří gymnastice. Zatímco šéftrenér Janás sestavuje hrazdu, od šaten se trousí první sportovci. Trojice trenérů se tady věnuje pouhým třinácti hráčům. Trenéři tak mají šanci individuálně každého sledovat. „Hlava by se vůbec neměla dotknout podložky,“ radí šéftrenér při kotoulu. „Samozřejmě z nich nechceme udělat gymnasty, ale na pohybovost hodně dbáme. Pomáhá jim to zlepšit se,“ vysvětlí.
Hrával za brněnský dorost, nyní druhým rokem řídí akademii pro jižní Moravu se sídlem v Brně. Lokace tady nehraje klíčovou roli. Všichni jedou podle jednoho mustru.
Další trenéři cepují svěřence v hale vedle školy. Po naleštěné podlaze se prohánějí ti, kteří se gymnastice dneska vyhnuli. Hrají florbal, skáčou přes trampolínu či boxují.
Jsou zde chlapci nejen z Brna, jejichž hnacím motorem je navléct jednou dres, který dříve nosili Karel Kroupa, Karel Jarůšek nebo Roman Kukleta, ale i mladí hráči z Hodonína, Boskovic, Znojma a dalších koutů regionu.
Dohlíží na ně mezi jinými trenéry i Radek Buchta; do zimy hrál za Zbrojovku, nyní již naplno trénuje a zápasy bude přidávat jen v divizním Tišnově. Ale už jako Zbrojovák byl v akademii většinou i dvakrát denně a věnoval se talentům.
„Ráno tady, pak trénink s ligovým áčkem a odpoledne zase do akademie,“ spustí, ale odmlčí se, aby pomohl na nohy chlapci, jemuž se doskok nepovedl úplně podle představ.
Fotbal v lavicích
Začíná vyučování. Ještě před ním každý vyfasuje fitness tyčinku pro doplnění energie. V 8. C sedí fotbalistů kolem desíti. Třídu tvoří přes dvacet kluků a k tomu pár děvčat.
Středa začíná zeměpisem – hodinou v uvolněné atmosféře. Smích, frmol. Zář mobilního displeje tady nenajdete. Hluk opadne ve chvíli, kdy začínají prezentace. Žáci uvádí jednotlivé státy Evropy.
Prezentace se různí, jedno však mají společné. Fotbal. O sanmarinských klubech se dozvídáme hned po údajích o rozloze a náboženství. Dokonce i dívky zmíní, že Thiery Henry je legendou Francie.
Výklad doplňuje učitel Radomír Talafa. Mladý kantor přidává zajímavosti a osobní zážitky, a žáci si tak z hodin odnášejí víc než počty obyvatel. Fotbal si opomenout nedovolí. Bez kopané tu nefunguje nic.
Na hřiště a zpátky
V době výuky sedí trenéři ve společné pracovně. Na stole je věčné téma: taktika. Rozebírají zápasy, diskutují nad rozestavením...
To jejich svěřenci jdou ještě na tělocvik. Tentokrát nejen pro fotbalisty, ale pro celou jednu třídu. Vede jej učitel Martin Fučík, současně také asistent trenéra.
Do tréninkového centra se jezdí mikrobusem, který právě přijíždí před školu. Žáci nedočkavě nastupují. Fučík stojí u dveří a s každým si plácne. Pět stisknutých rukou, deset, patnáct ... skoro se zdá, že to nebere konce. Dělají to tak všichni trenéři.
„Snažíme se, aby k nám byli otevření a všechno jsme mohli včas řešit,“ říká.
A zdá se, že se to daří. Respekt k trenérům je všudypřítomný, stejně jako hovorná nálada. Po pár minutách mikrobus zastaví u osamocené budovy, vedle níž jsou nachystaná tři hřiště s umělou trávou. Fotbalovou idylu naruší až přibíhající správcová. Ještě před tréninkem je potřeba sesbírat listy na plácku. Kluci zoufale protáčí oči vzhůru.
„Tak šup, je to skoro jako sbírání hub,“ pobízí je Fučík do práce.
„Ale já na houby nechodím!“ namítne kdosi.
Nakonec pracují všichni. Chuť sportovat je zkrátka silnější. Odměnou jim je atletika a cvičení na zlepšení koordinace. Všichni se u něho hecují, mají radost z pohybu.
Bez jídla to nejde
Po tréninku následuje návrat a svačina. Na stravu se v akademii dbá. Jídelníček sestavuje výživový poradce, a svačiny se liší podle toho, kdo dopoledne sportoval a koho pocení v chladném vzduchu teprve čeká.
Regionální fotbalová akademie (RFA)
|
S hlavním jídlem se ale do chuťových pohárků zrovna netrefil. „Svačiny i snídaně jsou fajn, ale obědy vážně nejdou,“ chechtají se kluci sborově, zatímco si potírají bulky zdravou pomazánkou.
Ještě pár vyučovacích hodin a jsou volní. Tedy téměř. Odpoledne patří fotbalovému tréninku. Do tréninkového centra se nyní jde pěšky, účastní se všichni akademici.
Kluci se před reportérem rozhodně nestydí. Ptají se, jak často jí v KFC a jestli se mu líbí Lucka Borhyová. Nakonec přiznávají, že jim se líbí. Všem.
„Chci zabojovat o áčko Zbrojovky. To by bylo super,“ vykládá František Kluska.
Tajně doufá v angažmá v ohnivém Katalánsku, ale chápe, že to je hodně mlhavý sen. Hlavu v oblacích nemá nikdo. Víru v budoucnost v kopačkách sdílejí všichni.
„Jestli nebudu fotbalista? Možná budu prodávat kebab, co já vím, neřeším to,“ přemítá spoluhráč Adam Špelda.
Konečně s balonem
Na „umělce“ už čekají trenéři – a co víc – desítky míčů. Klukům se rozzáří oči. Na tohle čekali celý den.
Začíná se populárními jesličkami. Trenéři se rozkročí několik desítek metrů od hráčů a každý, kdo trefí prostor mezi jejich nohama, jim smí po zbytek tréninku tykat. Jako první kope Adam Špelda, fanoušek Manchesteru United.
Rozbíhá se, a – ano! Míč prolétne přímo pod nohama Martina Fučíka. „Pocéém!“ doslova vzplane radostí a běží, aby asistenta objal.
Samotný trénink je pestrý. Střelba, kombinační hra, cvičení na zpracování míče… Občas někdo cosi prohodí, zavýskne nad povedenou kličkou či se vysměje kamarádovi. Je za tím ale obrovská koncentrace, jež pramení z každého pohybu. Z každého dotyku s míčem. Navzájem si nedají nic zadarmo.
„Tréninky mi přijdou hrozně efektivní,“ vydechuje Radomír Janderka. Vyzdvihuje hlavně, s jak kvalitními spoluhráči se tu může měřit.
Trenéři nemusejí nikoho pobízet, každý jede naplno. Hráči vědí, že to dělají pro sebe. Místo toho se chválí, radí, pilují se drobnosti. Nezahálí ani ten, kdo trénovat nemůže. Zraněné přebírá fyzioterapeutka, jež pracuje přímo pro akademii.
Za dvě hodiny je konec. Talenty se loučí, někteří míří na internát. Tady dostanou večeři, napíšou úkoly a prospí se do dalšího dne. Domů jezdí pouze na víkend – zúročit v zápasech za svůj klub natrénované dovednosti.
