Věříte, že ve své kariéře ještě podobné oslavy zažijete?
Doufám, že nebyly poslední, že ještě budu mít někdy důvod.
Jaký je pocit, když stoupáte na pódium a pak vám předávají pohár? Scéna, kterou většina lidí uvidí jen v televizi.
Dopoledne před finálovým utkáním jsme šli na procházku na stadion, abychom si vyzkoušeli jeho povrch. A v rohu u takového průchodu stálo pódium, ještě rozebrané na dvě poloviny. Koukali jsme na něj a říkali si: Kéž bychom na něj vystoupili. Pak, když zápas skončil, se všechno seběhlo strašně rychle. Plno emocí, vylezli jsme nahoru a šli dolů. Abych pravdu řekl, ani jsem si to pořádně nevychutnal. Teď bych si to užil mnohem víc.
Jak prožívala šampionát vaše rodina, známí, přátelé?
Naši úplně hekticky. Nejdříve tam přijeli na zápas s Belgií ve skupině, jen na otočku. Po utkání se vraceli domů, ráno šli do práce. Pak už ve Švýcarsku byli na semifinále s Itálií a zůstali až do finále. Mamka, táta, přítelkyně, ségra a její přítel. Nejlepší chvíle byla po finále. Měl jsem na krajíčku, když jsem rodičům děkoval za všechno, co pro mě udělali. Kdyby nebylo našich, nikdy bych se tak daleko nedostal.
A co zprávy na mobilní telefon? Pípal neustále?
Na celý den, kdy se hrálo finále, jsem ho vypnul. A pak, když jsem ho nastartoval, jsem měl rekord zpráv. Přišlo jich asi 34! A druhý den další. Od kamarádů a fotbalistů. To je strašně hezké.
Bylo vám na šampionátu nejhůř, když jste rozhodující zápas ve skupině s Řeky sledoval kvůli trestu za karty jen z tribuny?
Obdivuji funkcionáře a lidi okolo fotbalu, že na tribunách vydrží až do konce. Strašné nervy. Je stokrát lepší být na hřišti. Ale nejhůř jsem se cítil po prvním prohraném zápase s Francií. Rozložila nás tak, že jsem si říkal, že tu nemáme co dělat, že neumíme hrát fotbal. Obrovský rozdíl, jen jsem koukal.
Co se tedy změnilo, že jste jim ve finále porážku, byť až po penaltách, vrátili?
Ve skupině jsme spíš my neměli takovou momentální formu. Stále jsem hráli pod tlakem, vyřazení už v úvodní části by se bralo za neúspěch. Trenér Beránek by byl zklamaný, chtěl aspoň zopakovat druhé místo. Když jsme postoupili ze skupiny, tlak z nás spadnul, byli jsme uvolněnější. Na tréninku jsme to pocítili, byla sranda. A pak jsme proti Itálii sehráli nejlepší zápas na turnaji.
Troufl byste si na penaltu v rozstřelu proti Francii?
Já jsem byl určený! Trenér Beránek se mě hned po druhém prodloužení zeptal, jestli půjdu kopat. Řekl jsem, že jen v nejhorším případě. Nebudu si hrát na hrdinu, měl jsem toho plné zuby. Myslím, že bych šel až jako šestý.
Vaše plandající trenýrky, které vám roztrhl jeden z francouzských fotbalistů, viděla celá republika. Jak se to stalo?
Ani nevím, spíš nešťastnou náhodou. Kopačkou mě zasáhl do stehna. V televizi to prý vypadalo jako likvidační faul, ale moc mě netrefil, jen lehce šlápl. Trenýrky si pověsím na zeď, ten rozparek vystavím jako památku na celý život.
A zlatá medaile? Kde ji máte?
Stále ji nosím v kapse. Opravdu. Chci ji každému ukázat, svým blízkým, abych se s nimi podělil o tu nádheru.
Myslíte si, že vám šampionát změní život? Že vás koupí Sparta nebo Slavia, jak se píše?
Udělal bych vše, abych byl ve Slavii, kde už hraje můj kamarád Vachoušek. Když taková nabídka přijde, neodmítá se. Třeba už je na čase ji přijmout. Mým manažerem je Zdeněk Nehoda, ale nic konkrétního zatím nevím. Když se nic nestane, budu se v Teplicích dál snažit odvádět výkony, aby se mnou byla spokojenost.
Vaše generace v reprezentaci do jednadvaceti let skončila, tým byl rozpuštěn. Jak se vám loučilo?
Už s Řeckem jsme si říkali, že to může být vůbec náš poslední zápas v celé jednadvacítce. Takový konec by mě hodně mrzel. Že jsme loučení pozlatili, to je paráda. Trenéru Beránkovi jsem také hned řekl, že s reprezentací končím....