Za třetiligové Domažlice nastoupil nečekaně. Bylo na něm vidět, jak moc mu zápasová zátěž chybí. A když po prvním poločase střídal, ochotně vyprávěl o zážitcích z exotického angažmá, finančních problémech i plánech do budoucna.
Jak jste se v Domažlicích vlastně ocitl?
Od listopadu, kdy jsem ještě působil v Kazachstánu, jsem tři měsíce stál kvůli zranění, tak jsem se do toho chtěl trochu vrátit. Začal jsem aspoň trénovat v Příbrami, jenže teď jsem měl další pauzu. Domažlického trenéra Pavla Vaigla dobře znám, bydlí v Plzni a jsme dlouholetí kamarádi, takže mi podal pomocnou ruku. Napřed jsem kvůli kotníku ještě nemohl, ale teď jsem po dalších více než dvou měsících naskočil rovnou do zápasu. Během toho jsem hrál jen za Real Top Praha, kde to je spíš o charitě.
Už tušíte, kde nadcházející ročník zahájíte?
Řeším to přes agenturu Sport Invest s (hercem) Jakubem Štáfkem, něco se naskytlo, ale momentálně jsem ve stavu, kdy potřebuju aspoň měsíc potrénovat, nabrat sílu a kondici. Ta přestávka je hrozně znát.
Takže Domažlice jsou jen takovou přestupní stanicí.
Dá se říct, že momentálně můžu skončit kdekoliv. Jsem soudný a vím, že připravený nejsem. Do fotbalu se zase dostanu, ale bez kondice to prostě nejde.
Jak je možné, že vás kotník trápí tak dlouho?
Hlavní problém Kazachstánu je, že ať je jakékoliv počasí, tak se hraje pořád na umělé trávě. Plus třicet, minus třicet… Tady jsme ji zažili vždycky jen v lednu, než jsme odletěli na soustředění. Kolena a kotníky tam strašně trpí. Poslední čtyři zápasy jsem na podzim odehrál pod takovými injekcemi a prášky, že jsem ani nevěděl, že takové věci existují. De facto jsem nemohl chodit, jenže po těch tabletách jsem najednou necítil vůbec nic. Ta utkání jsem odehrát musel, jinak by to pro mě dopadlo hodně špatně.
Nutilo vás vedení klubu hrát?
Přesně tak. Můj zdravotní stav byl tak špatný, že po návratu jsem nemohl tři měsíce vůbec nic dělat.
Zpětně byste si tedy angažmá v Kazachstánu rozmyslel?
Jo. Vzalo mi to osm měsíců fotbalového života, to je jako kdybych si přetrhl křížový vaz. Prostě strašně dlouhá doba… Doufám, že kotník už bude v pořádku a nebude mě brzdit v kariéře, kterou bych chtěl ještě nastartovat.
Řešit zranění kotníku operativně není nutné?
Naštěstí ne. Bylo to způsobené tím, že lékařská péče je v Kazachstánu o dost horší než tady. Starat se o hráče, to se moc neřeší. Teď už kotník ani necítím, ale někdy se mi při střelbě stane, že to tam píchne, když ohnu nárt. Nicméně mě to neomezuje, takže je to dobré.
Cítíte jistou frustraci?
Určitě ano. Podmínky jsou tam strašně náročné, v Česku jsou podmínky stokrát lepší.
Plánujete tedy pokračovat v kariéře v České republice? Zahraničí jste si moc neužil…
Když dostanu nabídku do nejvyšší soutěže, tak jo. Na rovinu říkám, že ve druhé nebo třetí lize se plácat nechci, protože si myslím, že mám daleko na víc. Tohle si můžu dovolit na konci kariéry kolem pětatřiceti, jenže teď by to byla škoda. Ani u mé rodiny by mi to neprošlo.
Aspoň máte zajímavou životní zkušenost.
Neuměl jsem řeč, o zemi jsem nic nevěděl. Prostě přišla dobrá nabídka, takže jsem se domluvil v Liberci s panem Trpišovským, aby mi tímhle způsobem pomohli, abych si mohl vyřešit ještě nějaké resty z dřívějška z Teplic, což se povedlo. Kazachstán zní jako velká neznámá, ale každý tým může nasadit do zápasu šest cizinců a jsou to samí velcí fotbalisté. Potkával jsem reprezentanty Gruzie, Litvy… Kazašští fotbalisté jsou fakt nepříjemní, naběhaní kluci, kteří to nechtějí dát nikomu zadarmo. Nic lehkého. Největším problémem je ale ta infrastruktura, kvalita stadionů a samotných hřišť se neřeší.
A život mimo fotbal? Poznal jste dvě různá města.
Napřed jsem byl v Kostanaji. Malé město, asi tři sta tisíc obyvatel, nic moc tam není… Karaganda už pak byla jen dvě hodiny od Astany, restaurace na úrovni, fakt super. Navíc už jsem v té době uměl rusky, což mi život dost zjednodušilo.
Stejně to pro vás musel být trochu kulturní šok.
Byl jsem tam rok a půl. První půlrok byl hodně těžký, s řečí už to však člověka začne jinak bavit. Zvykl jsem si a dalo se to. Myšlení Kazachů? Srandy, které projdou u nás, se tam rozhodně nenosí. Rozdílné, přeci jen je to čtyři a půl tisíce kilometrů vzdálené. Mentalita musí nutně být jiná. Naštěstí jsem nebyl na jihu, tam je to ještě tvrdší.
Najdete vůbec něco pozitivního, co si z netradiční štace odnášíte?
Hlavně jsem si zkusil zahraničí, což jsem vždycky chtěl. Neříkám, že tahle kapitola už je pro mě uzavřená, ale Kazachstán… Byl to jiný svět, ať po životní stránce, tak fotbalové. Narazil jsem na fotbalisty, kteří by tady s přehledem hráli ve Spartě nebo ve Slavii. Jsou ale tak pohodlní, že jdou za penězi a ví, že doma je nikdo za tituly honit nebude.
Platily vám kluby tak, jak jste se domluvili?
Nedluží mi nic, všechno proběhlo v pořádku. Jak vedení řeklo, tak vždycky všechno bylo. V tomto ohledu jsem narazil na týmy, ve kterých to fungovalo.
Zmiňoval jste, že jste musel dořešit jisté finanční resty...
Kvůli tomu jsem to absolvoval. Potřeboval jsem to vyřešit rychle, ne to hrnout před sebou. Takovou smlouvu bych totiž v Česku určitě nedostal. Když to přišlo, tak jsem to chtěl zkusit a bylo mi úplně jedno, kde to je nebo jak se tam mluví.
Byl byste už při výběru angažmá opatrnější?
Kdybych si tenkrát nenadrobil, co se mi stalo, tak bych třeba dostal zvučnější nabídky. Hrál jsem Evropskou ligu, čísla jsem měl dobrá.
Dá se kazašská liga s tou českou po finanční stránce vůbec srovnávat?
Myslím, že smlouvy v Kazachstánu jsou průměrně třeba na úrovni Slavie. Občas vidíte pořádné dardy i v českých klubech, ale ne vždycky je to dobře. Ve Spartě měli problémy a úplně v pořádku to tam asi není ani teď. Cíleně jsem šel za penězi a nestydím se za to. Něco jsem potřeboval vyřešit a jsem rád, že jsem ten krok udělal.
Na jaře jste působil v Příbrami, ale dohromady jste odehrál jen zhruba poločas.
Přišel jsem tam nepřipravený a nikdo ani nepočítal s tím, že budu hrát. Chtěl jsem trénovat s mančaftem. Bydlím v Plzni a na Viktorku to v mém stavu nebylo, takže jsem hledal a nejbližší ligový tým je právě Příbram. Pana Starku znám, takže jsme se domluvili a jsem rád, že na všechno přistoupil.
Máte proti Viktorii jakožto plzeňský rodák, který v klubu opakovaně působil, větší motivaci se ukázat?
Kdybych byl měsíc v tréninku, tak bych trenérovi možná i zamotal hlavu, ale momentálně to není, že by si řekli „Jó, ten Egon vypadá dobře!“ Teď ne. Chuť k fotbalu mám a jsem rád, že si proti nim můžu zahrát, ale po takovém zranění je těžké se vracet. Člověk není rozběhaný, najednou chytne jako soupeře takové koně… Momentálně nemám sílu, abych ukázal, co umím. Jsem teď trochu frustrovaný, ale dostanu se do toho zpátky.
Od nadcházející sezony budou fungovat rezervní týmy. Neuvažoval jste, že byste to v plzeňském „béčku“ zkusil? Třeba byste na sebe upozornil.
Vůbec to nevylučuju, ale tím, že teď hraju za Real Top Praha, tak jsem se dostal k lidem, kterým na mně tak záleží, až mě to překvapuje. Chtějí mi pomoct, hledají mi mančaft. Pokud to vyjde, bude to jedině dobře. Bez tréninku to ale nepůjde.
Zatímco Plzeň zahajuje přípravu, Domažlicím vzájemným duelem teprve končí ta minulá a následuje dovolená. Jak budete řešit tréninky?
Hlavně musím začít sám individuálně, což je nejtěžší. Ráno musím vstát a rozfázovat si den, co všechno je nutné udělat. Chce to kondičního trenéra, ti však také chtějí nějakou pauzu. Je to složité… Chtít sám je základ. Sílu ani kondici nemám.
Dovedete si představit návrat do nějakého z klubů, za které už jste hrál? Liberec, Teplice…
Možné to je a nevidím důvod, proč ne. Třeba Teplicím jsem nějaké peníze vydělal, na Plzeň to ale momentálně není, na to bych se musel napřed někde rozehrát, což je pro mě základ. Pak teprve můžu přemýšlet o lepších angažmá.
