„Já zase nejraději vzpomínám na úžasnou partu lidí. Místní kluci byli poctivci. Nemůžu nikoho vynechat,“ vyznal se patnáctinásobný český reprezentant během sobotního exhibiční utkání legend Zlína a Baníku Ostrava, který domácí klub uspořádal při příležitosti své jubilejní stovky.
Řada lidí tvrdila, že zlínské angažmá bylo jedním z vrcholů vaší kariéry. Kam ho řadíte vy?
Není snadné srovnávat. Hodně se mi dařilo také v Drnovicích na postu levého beka. Pak jsem přestoupil do Slavie. Těžko říct, kde bylo nejlíp. Ve Zlíně jsem hrál na úplně jiném místě – uprostřed zálohy. Jednou jsem se dostal i na stopera, když před zápasem proti Slavii dostalo sedm hráčů průjem. Tehdy jsem řekl Zdeňkovi Kročovi (druhý stoper), ať si mě buzeruje, jak chce, protože stopera hraju poprvé, že je to jenom na něm. Díval se na mě jak na blázna. Ale tady fakt byla úžasná parta a hlavně vynikající trenérské trio. Hofta (Pavel Hoftych), Bartel (Jiří Bartl) a Vlasta Mareček, který tomu dal ne korunu, ale tisíc korun. Milionový člověk. S ním bavil fotbal každého.
Vás ale přivedl do Zlína trenér František Komňacký, který během přípravy předčasně skončil. Nechtěl jste si to pak rozmyslet?
To byl šok. Jel jsem na soustředění do Luhačovic a Franta mi někde u Nového Jičína volal, že končí, že mužstvo povede Vlasta Mareček. Ale ujistil mě, že Vlasta je dobrý borec a nakonec byl milionový.
Marečka jste přitom vůbec neznal, že?
Netušil jsem, o koho jde. Až později jsem se dozvěděl, že měl už po první operaci. Přišel jsem na první trénink, proti mně stál jak zmoklá slepice v šusťákovce a v čepici a měl proslov.
Čím si vás získal?
Mám rád férové lidi a on byl snad nejférovější člověk, kterého jsem ve fotbale poznal. Úžasný člověk. Působil u mládeže, výchovu hráčů měl zmáknutou od píky. Zdeňa Kroča, Vlasta Vidlička, Tomáš Janíček a další kluci prošli jeho rukama. Věděl také, co je dřina. Uměl sekat trávu, nalajnovat hřiště. Dokázal stmelit starší i mladší hráče. Měl svoje kouzlo, byl to psycholog.
Hlavně díky němu vás fotbal ve Zlíně tak chytil?
Čím více jsem ho poznával, tím více mě práce s ním bavila. Ale tady byla opravdu výborná parta samých odchovanců. S Pepou Muchou jsme byli tehdy v týmu noví. Když se řešilo zápisné, tak se osmnáct kluků chytlo kolem ramen a zpívali nám „vysoký jalovec“. Tohle jsem nikde nezažil.
Naučil jste se tady pít i slivovici?
Jako Třinečák a vyučený ocelář jsem uměl pít všechno. (úsměv) Teď už to můžu říct, protože nikdo z kluků nehraje. Před každým tréninkem si osm lidí dalo u masérů štamprli slivovice a šlo se na plac.
Jak jste se jako bývalý reprezentant a hvězda Konfederačního poháru začlenil do kabiny nováčka?
Všechno to byli mladí kluci. Byli trochu v šoku, protože předtím hrávali druhou ligu. Ale mě i Pepu neskutečně respektovali. Přijali nás skvěle a my jsme jim to vrátili jak staří psi.
Zlín tehdy sázel na bojovnost a maximální nasazení. Jak jste zapadl vy vytříbený technik?
Umím pár věcí dobře a fotbal byla jedna z nich. Mě bylo úplně jedno, jestli budu hrát napravo, vlevo nebo uprostřed, v záloze, nebo v útoku. Člověk se musí vždycky přizpůsobit mužstvu.
Jako nováčci jste po vašem příchodu skončili osmí. To bylo velké překvapení, že?
Když postoupíte, tak vás hned pasují, že spadnete. To stejné jsem zažil, když jsme s mými Radslavicemi postoupili z třetí třídy do okresu a předpovídali nám, že hned půjdeme dolů. A drželi jsme se tam devět let s hasiči, ragbisty, gólmanem, který má teď jedenapadesát let. Vždycky je to jenom o partě.
Nakonec jste ve Zlíně vydržel čtyři sezony. Čekal jste, že to bude tak dlouho?
Stáří nikdo nezastaví, přišly zdravotní problémy. Nejhorší byl odchod Vlasty Marečka. Začali se pak střídat trenéři, což tělu v mém věku nedělalo dobře. Místo hodiny a čtvrt, kdy jsem se pořádně zapotil, jsme najednou pod panem Paličkou trénovali dvě hodiny a nebyl jsem zpocený, ale unavený a zbitý. Tehdy začaly svalové problémy nejen moje, ale i dalších hráčů. Najednou po půl roce zjistili, že to s Vlastou Paličkou nejde. Přišli Pavel Hapal s Jirkou Nečkem, kteří začali zase trénovat jako Vlasta Mareček. To bylo z jednoho šoku do druhého. Zdravotních problémů jsem se pak už nezbavil ani, když jsem přestoupil do Třince. Pak už vás to přestane bavit.
Ve Zlíně jste skončil před třinácti lety. Když se podíváte kolem, co se změnilo?
Všechno je stejné až na nápis Forza za domácí bránou. Jak nemám rád sprejery, kteří všechno zničí, tak tohle má nějaký smysl. Jinak nevím, co by se mohlo změnit. Tam ten barák v rohu hřiště nezbourají a čtvrté osvětlení asi neudělají. (úsměv)
Jak vnímáte současný zlínský fotbal?
Je jiný, protože je tady na můj vkus až moc zahraničních hráčů, i když teď se jejich počet trochu omezil. Nevím, proč dělám mládež, když nakoupím hráče a stejně nemají tu kvalitu? Viz Sparta. Raději bych stavěl na vlastních odchovancích. A jestli k nim zahraniční hráče, tak tři jsou strop.
