Před týdnem kývl na angažmá v Dinamu Bukurešť a ještě si ani nestihl promluvit s majitelem klubu. Ve dne v noci řeší, jak poskládá tým, který drtí zranění, a jak obstojí před přísnými fanoušky, jež štve poslední místo v tabulce. Proti jeho předchůdci Neagoemu protestovali, kouč žil pod obrovským tlakem a jeho éra na lavičce skončila poté, co během zápasu s Craiovou prodělal infarkt.
CFR Kluž - Slaviaúterý od 21 hodin Sledujte podrobnou online reportáž na iDNES.cz. Přímý přenos nabídne O2TV Sport. |
Nic z toho Dušanu Uhrinovi strach nenahání, protože fotbalové Rumunsko dokonale zná. Před Dinamem dvakrát vedl Temešvár a chvíli i Kluž, kde Slavia, kterou před třemi lety také trénoval, v úterý rozehraje bitvu o Ligu mistrů. Proto mu věřte, když varuje, že to snadná práce nebude.
„Postupem přes Celtic žije celá Kluž,“ vypráví. „Prostředí bude bláznivé, divočina. Neuslyšíte slovo, celý stadion bude devadesát minut řvát. To jsem tam zažil a to se určitě nezměnilo.“
Co ještě se vám po deseti letech vybaví, když se řekne Kluž?
Že se mi tam dobře žilo. Pěkné město s hezkým centrem, všechno fajn. My máme Rumunsko podvědomě zafixované jako klasickou postkomunistickou zemi, což je chyba. Je to normálně fungující stát.
Tak proč jste v Kluži nevydržel ani půl roku?
Protože se změnilo vedení. A víte, jak to chodí: nový šéf si přivede svého trenéra. Skončil jsem po výhře nad Vasluií, která předtím neprohrála devět měsíců. My ji porazili 3:0 a ani to nestačilo.
Tak moc jsou šéfové v Rumunsku rázní a nároční?
To byla spíš výjimka. Ale jednat s nimi není snadné, třeba já teď s majitelem Dinama ještě vůbec nestihl promluvit. Je to byznysmen, má své starosti, takže jsem v kontaktu s generálním a sportovním ředitelem. Ti mají plnou odpovědnost.
Měl jste ji vy v Kluži? Klub vás představil jako poradce, tým měl trénovat Aleš Jindra.
Tehdy platilo pravidlo, že trenér v Rumunsku nemůže během jednoho roku trénovat dva různé ligové týmy. Já už byl v Temešváru, pak jsem šel do Kluže, tak ze mě udělali technického ředitele. Aleš byl oficiálně hlavní trenér, ale de facto jsem měl všechno pod sebou já. Účastnil jsem se i schůzek s rozhodčími, hodinu před zápasem jsme si sedli a řešili detaily, jako třeba pořadatelskou službu. Přitom já jim samozřejmě skoro nerozuměl.
Rumunsky jste se nenaučil?
Mluvím tu hlavně anglicky, ale rumunštině už aspoň rozumím, což je výhoda. Když se novináři mezi sebou baví, tuším, na co se mě zeptají, a můžu si připravit odpověď. Je to takový mix francouzštiny, angličtiny a italštiny, leccos se dá pochytit, třeba z filmů s anglickými titulky.
V Kluži jste ale na rumunštině moc pracovat nemohl, když jste končil už po pěti utkáních.
Z nich jsme prohráli jedno, tři vyhráli. Přebírali jsme tým uprostřed tabulky, pomalu jsme se posouvali nahoru, ale co naděláte? Takový je život trenéra. Neodcházel jsem rozhádaný, vyřešili jsme to v klidu. Fanoušci chtěli, abychom zůstali, ale oni nerozhodují.
Znovu do Rumunska. Dušan Uhrin mladší povede Dinamo Bukurešť |
Ale zvlášť v Rumunsku se umí ozvat. Proti vašemu předchůdci v Dinamu nebo ve Steaue proti bláznivému šéfovi Becalimu.
Jenže s ním to absolutně nehne. Teď se řeší, že řídí trenéry, staví sestavy, že z tribuny nařizuje, koho střídat... Ale to on přece dělal vždycky. Mezitím byl zavřený, vrátil se a nic se nezměnilo. Naposledy měl jít do Steauy Portugalec Conceicao a nadiktoval si podmínku: kdyby mu Becali mluvil do sestavy, okamžitý odchod a odstupné sto tisíc eur. Co myslíte, že se stalo?
Asi se Becali naštval.
Samozřejmě. Conceicao přiletěl z Portugalska, schůzka trvala tři minuty a pak letěl zase domů. Ale to je Steaua, stát ve státě. Takové věci v Rumunsku běžné nejsou.
Každopádně platí, že lidi tam fotbal baští, ne?
Dřív víc než teď, aspoň mi to tak přijde. Ale je fakt, že vzniklo hodně nových stadionů, stát a města do toho dávají spoustu peněz, kluby jich také spoustu vydělají na vysílacích právech - řádově o jednu nulu víc než u nás.
Je pravda, že fotbal tam v televizi běží pořád?
Jasně. Spousta fotbalových kanálů, nonstop vysílají diskusní pořady o všech utkáních, o hráčích, o trenérech. My máme Tiki Taka a Dohráno, v Rumunsku tyhle pořady běží čtyřiadvacet hodin denně. Navíc z Rumunů cítíte nadšení: i komentář je živelný, fotbal je pro ně vášeň a chtějí dostat lidi do varu.
Umíme si to v Česku vůbec představit?
V Rumunsku je to jiné, ale i proto, že je tam kolem fotbalu spousta skandálů a pikantních věcí, které lidi zajímají. To, co v Česku napíše bulvár, tady pořád ve velkém rozebírají v televizi. Proto neexistuje, že bych si třeba šel sednout na oběd s trenérem Steauy - hned by mě vyfotili nebo natočili, vyznělo by to divně. A kdyby mě teď někdo na ulici zbil, ve vteřině jsou u toho kamery a vysílají to naživo. (smích) Představte si, že mi chtěli točit i svatbu.
Prosím?
Tehdy jsem trénoval Temešvár, ženil jsem se v Praze a přišli za mnou z televize, že mi dají dvacet tisíc eur a přiletí si tu slávu natočit. Samozřejmě jsem odmítl, ale oni tam stejně poslali fotografa, o kterém jsem vůbec nevěděl. Takže fotky v novinách vyšly.
„Kluž je finančně na špičce. Už za mě platila hráčům 40 tisíc eur měsíčně.“ |
Nepříjemné.
Člověk si zvykne, paparazzi tady jsou běžná součást života kohokoli, kdo pracuje ve fotbale. Ale zároveň platí, že servis pro fanoušky je špičkový. Před zápasem běží dvouhodinové rozhovory, mluví lidé z klubu, legendy, volají expertům, dělají živé vstupy, reportáže. V tom, jak fotbal servírují lidem, se s Rumuny vůbec nemůžeme rovnat.
I proto jste zase zpátky?
Rok jsem netrénoval a fotbal už mi chyběl. Měl jsem pár nabídek ze zemí, které jsou ještě dál na východ, ale s manželkou jsme se dohodli, že tam ne. Dinamo, to bylo něco jiného. Sice je poslední, ale má jméno, historii. Mám tu kamarády, známé. Rumunsko mi přirostlo k srdci, chtělo se mi tam.
Ale jak vás tak poslouchám, klid asi mít nebudete.
Že se lidi chtějí každou chvíli vyfotit, to je úplně normální. Ale taky je fakt, že kdo dělá fotbal, ten je v Rumunsku uctívaný. Kritice se nevyhnete, ale člověk cítí, že je na žebříčku trochu výš. Nikdo vám sprostě nenadává, cítíte respekt. Třeba zatleskáte i fanouškům soupeře, že vytvořili dobrou atmosféru, oni vám zatleskají taky. Jiná kapitola jsou ultras, ale zrovna v Kluži ani ti nijak zvlášť ostří nejsou.
Máte ji i teď načtenou?
Vím, že má tým složený ze dvou vyrovnaných jedenáctek. Klidně si dovolili v sobotu v lize proti Sepsi nasadit úplně jiný tým než předtím na Celtiku. Hráči jsou skvělí technicky, trenér Petrescu tomu dává taktický punc. Profík, má dokonale propracovanou defenzivu a se sportovním ředitelem si vybírá hráče přesně do svého systému.
Fotbalisté rumunské Kluže v souboji s Celtikem Glasgow.
Bylo už za vás znát, jaké má Kluž ambice a možnosti?
Sice měla jiného majitele, ale tohle bylo podobné. Platy se už tehdy pohybovaly mezi dvaceti a čtyřiceti tisíci eur měsíčně, což je na Rumunsko hodně - většina klubů tu platí podobně jako ty české. Rozpočet je dlouhodobě obrovský. Vymyká se ještě Steaua, jinak je Kluž na špičce.
Kde se tam vzala? Ještě před patnácti lety ji v Evropě nikdo neznal, dnes má respekt.
Původní majitel do klubu nasypal strašné peníze. Byl napůl Maďar, developer, stavěl obrovské komplexy a měl vyděláno. Kluž vytvořil on, díky němu mezi roky 2008 a 2012 udělala tři tituly, ve dvou případech šla z prvního místa rovnou do Ligy mistrů. Porazila AS Řím, Manchester United, remizovala s Chelsea, tím se ukázala a vydělala velké peníze. Už před deseti lety měla nový stadion.
„Z televize přišli, že mi dají dvacet tisíc eur, aby mohli přiletět natočit moji svatbu.“ |
Nemáte dojem, že se rumunský fotbal přesto v Česku podceňuje?
Já pořád ten náš vidím o stupínek výš. Ale schválně jsem sledoval, jak budou Rumuni hodnotit zápas Boleslavi se Steauou, a všude jsem slyšel: Velmi slabé. Což nezní jako dobrá vizitka ani pro naši ligu. Ale taky jsem viděl Steauu, která byla jednoznačně k poražení. Tak rozhozená už do Česka nikdy nepřijede, to vám garantuju. Kdyby Boleslav nebyla zbytečně zakřiknutá, musela postoupit.
V boji o Ligu mistrů budete v úterý přát Slavii?
Pochopitelně. Byl jsem tam jako trenér dvakrát, za Slavii teď hraje moje devítiletá dcera Ella. Zatímco otec a můj syn jsou sparťani, ona je velká slávistka a já jsem se tam taky vždycky cítil dobře. Druhý odchod nebyl snadný, vyslechl jsem si pár sprostých slov, ale ne od pravých fanoušků. Tribuna Sever za námi vždycky stála a já rád vzpomínám.
Ale titulu jste se nedočkal.
Zažil jsem tam strašně těžký rok. Než jsem přišel, Slavia byla třináctá, skoro sestoupila. My jsme na začátku skládali tým z hráčů z druhé ligy, z odchovanců, až pak jsme trochu začali nakupovat - za nesrovnatelně menší peníze než teď. Přivedli jsme Pavlenku, Baráka, Mešanoviče, Frydrycha, Bořila. Jiní museli skončit, což se leckomu nelíbilo, ale kdybychom tehdy s ředitelem Pepou Jinochem rychle nejednali, nikdy by Slavia nebyla mistrem.
A vás nemrzelo, že už jste u toho nebyl?
Přál jsem jim to, žádná zášť. Mám dobrý pocit, že jsme vytvořili základ týmu, který pak dvakrát vyhrál ligu. Byla to fuška, tři měsíce jsme pracovali čtyřiadvacet hodin denně. Jezdili jsme se dívat na hráče, můj táta třeba osobně sledoval Van Burena a jednoho Švéda: byla obrovská chyba, že nakonec nepřišel. Přivedli jsme místo toho Van Kessela, stál čtyřicet milionů, hned musel hrát a byl v nelibosti. Teď přijde Stanciu za sto, předtím Olayinka za osmdesát a mohou začít na lavičce. V tom jsem to měl těžší.
I proto máte v zahraničí lepší jméno než v Česku?
Nevím, jestli se to tak dá říct. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel a je mi to vlastně jedno. Vždycky se snažím pro klub udělat maximum, zároveň jsem přímý, mluvím na rovinu, a to některým lidem vadí. Ale jiným stylem pracovat neumím.
