Na začátku roku hned čtyři z nich slaví padesátku. Mistr, Kouba, Siegl, Frýdek.
Legendy Sparty.
„Já vždycky ctil heslo, že dobrý fotbalista musí být trochu sígr a lump. Grázlíci někdy udělají volovinu, ale vrátí vám to. A tahle sparťanská parta to splňovala dokonale,“ vzpomíná trenér Dušan Uhrin, než si na čtvrt hodiny zapálí fajfku.
Pro doutník si jezdí do Německa, protože z Františkových Lázní, kde většinu roku žije, to má kousek. Mimochodem, také Uhrin slaví.
Právě dnes je mu 76 let.
Taky vám přijde, jak ten čas letí? Vaši slavní chlapci mají padesát.
Čas je nekompromisní, ale vzpomínky zůstávají. Byli to výborní kluci, kteří táhli spolu.
Ale zlobili.
Hodný fotbalista, žádný fotbalista.
Musel jste je kontrolovat?
Já měl takový zvyk, že jsem při soustředění chodil po pokojích. I v reprezentaci jsem to dělal. Jakmile se přiblížila večerka, zaťukal jsem, otevřel dveře a popřál dobrou noc.
Byl jste nedůvěřivý?
To byla prevence. Pamatuju si, jak si partička kolem Lumíra Mistra myslela, že mě ve Františkových Lázních převeze. Bydleli jsme v hotelu Monti, který měl vysoký drátěný plot. Po večeři se chlapci vytratili do hospody s tím, že jim pak nějaký kumpán otevře okno. Jenže zapomněli na čas a já už na ně čekal: Á, vítám vás, pánové, zítra si řekneme víc. Mezitím si můžete začít balit věci.
3 dny zbývají do startu jarní části fotbalové Fortuna ligy. Slavia vede o čtyři body před druhou Plzní a o patnáct před třetím Baníkem. |
Nevyhodil jste je, ne?
Ne, ale ještě loni mi Zdeněk Svoboda přiznal, jak se celou noc klepal.
Pokuty jste rozdával?
Prohřešky jsem netoleroval, ale sazebník pokut jsem neměl. Sankce byly takové, jaké mě v tu chvíli napadly. A ne někde stranou, pěkně před ostatními, aby se to vědělo. Zrovna Máňa Mistr platil dost. Za pozdní příchody, za kraviny. Deset dvacet tisíc. On si taky rád přihnul, pivo mu chutnalo.
Ale pod vámi hrál.
Měl jsem pro něj slabost. Byl to lupič, potvora, držka nevymáchaná. Co si myslel, to řekl, ale jakmile začal trénink, jel jako pila. O zápasech ani nemluvě. Co provedl s Barcelonou, na to se vzpomíná dodnes.
Taky kouřil. To jste toleroval?
Nikdy, jenže já ho neviděl. Teprve u vás v novinách jsem si nedávno přečetl, že Máňa kouřil před zápasem na záchodě. Na uklidněnou. Nechápu, jak se to mohlo ututlat.
Obecně, cigarety u hráčů vadily?
Vadily, ale co jsem měl dělat? Kuřáky nepředěláte, pokud sami nechtějí. Ve Spartě čadil snad každý čtvrtý.
Máňo, ty jsi magor! Mistr o voříšcích z Barcelony, kouření i zraněních |
Na začátku roku mají čtyři vaše bývalá esa padesát. Jako první slavil Mistr, druhý byl Kouba, třetí bude příští týden Siegl, v březnu Frýdek.
Petr Kouba byl tichý vůdce, silná osobnost. Stáhl jsem ho z Bohemky, kde vyčníval, a pak nám vychytal spoustu slavných zápasů. Poctivec, měl rychlé nohy, reflex.
Proč mu nevyšlo finále Eura 1996? Bierhoffovu střelu v prodloužení měl chytit.
To byla smůla, nešťastný moment, navíc německý ofsajd. S odstupem mě mrzí, že Petra během mistrovství ovlivnily spekulace, že by mohl přestoupit. Po postupu ze skupiny mu řekli, že má zájem Barcelona.
Trhák.
No právě. Za dva dny přišel fax, že zájem opadl. To s Petrem muselo zatřást. Ale jinak platí, že to byl šéf, kterého mančaft respektoval.
Co Horst Siegl, kterého jste na Euro nevzal?
No jo, dodnes mi to vyčítá.
Víte, že se mu nedivím?
Já taky ne. Mohl být slavný, mít stříbro z Anglie. Vzal jsem Kerbra, který se na hřiště nedostal. Sigi měl tehdy problém v tom, že byl na hostování v Kaiserslauternu a nehrál. Přitom jsem samozřejmě věděl, že je zabiják. Ve Spartě hroťák číslo jedna, gólů jako máku. Asi ho pozvu na kafe a budu se mu muset omluvit. Jako kdysi Karlu Poborskému.
Proč jemu?
Protože jsem ho ve finále Eura vystřídal chvíli před prodloužením.
Vaše jediné střídání ve finále.
Zhruba pět let jsem neměl sílu, abych se na to finále zpětně podíval na videu. A když jsem ho pustil, pochopil jsem, že Karel byl nejlepší na hřišti. Sakra, proč ho střídám?
Proč?
Věřil jsem Vláďovi Šmicerovi, že by mohl rozhodnout. A mohl, kdyby ho brankář Köpke nevychytal. Nicméně střídat Poborského byla chyba, kterou nelze napravit.
Martina Frýdka, dalšího ze sparťanských jubilantů, jste na Euru posadil hned po prvním zápase.
Zradil mě instinkt. Při posledním přáteláku proti Švýcarům odehrál Frýďas excelentní zápas. Nešlo mu nedat přednost. Jenže v prvním utkání na šampionátu proti Německu vůbec nebyl vidět, to mě zklamalo, tak šel do hry Patrik Berger.
Který se zároveň urazil, že nehrál od začátku.
Někdy je složité, aby trenér vyšel se všemi. Já si vzal Patrika stranou, sedli jsme si a promluvili jsme si jako chlapi.
Ta fotka se proslavila. Sedíte spolu na židlích v hotelovém parku, vy gestikulujete, Patrik dotčeně naslouchá.
Chtěl jsem mu na rovinu říct, že jsem zvolil špatně. Přitom Frýdek byl fotbalový umělec. Ve Spartě to byl jediný kluk, kterého jsem nesvazoval taktickými pokyny.
SLAVNÁ FOTKA. Dušan Uhrin (vpravo) při pohovoru s Patrikem Bergerem v průběhu Eura 1996.
Jen jeho?
Hrával pod hrotem a měl šestý smysl, jak dát hře myšlenku. Stačilo, aby dostal balon. Bylo zbytečné mu před zápasem kreslit trojúhelníky a čtverce, abych mu naznačil, jak a kudy má hrát. V přípravě jsem mu říkal: Martine, ty hraj to svoje.
O tom se vyprávějí legendy.
Však mě pánové Suchánek s Genzerem jednou imitovali v televizi. To jim určitě poradil Sigi. Je s nimi jedna ruka, šášula jeden. Pořád měl ty svoje průpovídky. Někdy bylo lepší, abych dělal, že je neslyším.
Přitom se o dnešních padesátnících nedá říct, že by něco lajdali, ne?
Vůbec ne. Pořádný trénink byl základ. Spoustu kluků už jsem měl v Chebu na vojně, takže věděli, co je se mnou čeká. Pamatuju si, jak jsem Tomáše Skuhravého – to byla dřívější sparťanská generace – párkrát poslal do basy.
Jako vojáka?
No jasně. Cheb byl Rudá hvězda, vojna jako řemen. Tomáš nepracoval, jak měl, možná odmlouval, tak jsem udělal přísného. Měl jsem domluvu s majorem, že občas někdo z mužstva přiletí.
Takže letěl paličák Skuhravý.
Pro něj bylo nejhorší, že mu vždycky ostříhali patku. To byl největší trest.
Když se vrátíte k letošním padesátníkům, proč myslíte, že se ani jeden z nich neprosadil v cizině?
Možná náhoda. Možná byli moc zvyklí na prostředí, které jim vyhovovalo a vycházelo vstříc. Měli se dobře mezi svými, to člověka uspí.
Ale proč jim to fungovalo ve Spartě?
Zaprvé si myslím, že spousta kluků byla z Chebu připravená na to, jaký dril je čeká ve Spartě. Už tehdy makali a vyhrávali. Jednou jsme dokonce po podzimu vedli ligu, což byl možná největší úspěch mé kariéry. Vlastně zázrak. Tehdy se v Chebu chodilo na náměstí do Špalíčku a já prosil svého asistenta, nebožtíka Jirku Tichého: Sedni si tam stranou a zkontroluj, ať neblbnou moc.
„Za titul s Tbilisi jsem měl slíbenou odměnu padesát tisíc dolarů. Řekl jsem hráčům: Když vyhrajete, vše rozdělím mezi vás.“ |
Sparťani chodili do holešovického Parkhotelu, že?
O tom by určitě dokázali sepsat knihu, ale já tam nikdy nebyl. Na posledním galavečeru Sparty si vzal Horst Siegl mikrofon a před celým sálem řekl, že jsem chodil pařit s nimi, ale není to pravda. Vždycky jsem zůstal vzadu, stranou, v ústraní. Ani na slavících fotkách Sparty mě neuvidíte v první řadě. Nejsem Mourinho. Říkal jsem hráčům: Je to váš úspěch, vy jste vyhráli, ne já.
Stejně nechápu, jak jste mohli porazit Barcelonu, zatímco současná Sparta nemá na český titul.
Ne že bych se chlubil, ale my jsme fakt trénovali. Dlouhodobě a tvrdě. Měl jsem nejlepší hráče z republiky a klid na práci. Navíc Sparta držela pohromadě, byla železná. Na české poměry jsme byli extrémně silní a sehraní.
To stačilo?
Jak vidíte, tak ano. Důležité bylo vycítit, kam který hráč patří. Jaká pozice je mu šitá na míru. Že Horňák běhá po pravé lajně, že mladý Nedvěd čeká na šanci, že tomu Pepa Chovanec šéfuje.
To i Václav Němeček nebo Jiří Němec.
Všechno to byli profíci a osobnosti, na které jsem se mohl spolehnout.
I na bohéma Kukletu?
Vlastně i na něj. Už je taky v nebi, ale vzpomínám. Býval to útočník s mimořádným talentem. Prokletý básník. Flamendr. Jednou, ještě v Chebu, jsme jeli ze zápasu autobusem. Roman byl zvyklý sedět hned za řidičem a uviděl černou kočku, jak přeběhla přes cestu. Zakřičel: Zastav! Zastav! Řidič sešlápnul na brzdu, div jsme všichni neproletěli předním sklem, Roman vystoupil, z pověrčivosti poplival silnici a mohlo se jet dál.
Kukleta v nultém ročníku Ligy mistrů pokořil třeba Marseille, úřadujícího šampiona. Za soupeře hráli Papin, Waddle, Abédi Pelé.
Pamatuju, jak jsem byl o přestávce brunátný. Sliny mi létaly z pusy, jak jsem křičel. Trenére, vy jste plival, vzpomínají hráči. Po hodině jsme prohrávali 0:3. Naštěstí jsme dali dva góly a v domácí odvetě zažili ráj.
Až tak?
Odveta s Marseille (2:1) a zápas s Barcelonou (1:0), to byly nejlepší zápasy, které jsem ve Spartě zažil. Bernard Tapie, prezident Marseille, si na posledních dvacet minut šel stoupnout k lavičce, aby svoje mužstvo nabudil. Zbytečně. Od nás to byla veliká jízda a v tom kotli fanoušků jsme se skoro ztráceli. Na rukou nás nosili.
Měl jste před zápasy trému?
Velkou, ale nesměl jsem ji dát najevo. Když byl den zápasu, hráči se šli dopoledne protáhnout, zahrát si bago. A já běhal okolo hřiště. Třeba dvacet minut, abych se zapotil a přišel na jiné myšlenky.
„Sparta je velice vrtošivá stará dáma, kterou jen tak z kolen nedostanete, protože se jí nebude chtít.“ |
A po zápase?
Doktor mi poradil: Proběhni se znovu nebo si dej dvě skleničky vína. Tak jsem to střídal.
Co chybí Spartě dnes?
Jako trenér jsem zažil tři generace sparťanů. V polovině sedmdesátých let se postupovalo ze druhé ligy, to bylo dno. Na začátku osmdesátých let byl taky vážný problém, protože odešlo dvanáct zkušených hráčů najednou. Najednou na Letné hráli teenageři Skuhravý, Bílek, Hašek. Říkali nám mateřská školka. Pak přišly devadesáté roky a další výzva. Přitom vždycky platilo, že Sparta je šlechta. My jsme Sparta, a kdo je víc?
Teď leckdo.
Sparta je teď nemocná a potřebuje vyléčit, což nebude snadné. Bývalý masér Hary mi před téměř čtyřiceti lety řekl: Trenére, Sparta je stará dáma, velice vrtošivá stará dáma, kterou jen tak z kolen nedostanete, protože se jí nebude chtít.
Věříte teď?
Sparta je věčná, ale potrvá to. Jakmile se trenérem stal Ital Stramaccioni, říkal jsem, že to nevidím moc růžově. Nechtěl jsem kritizovat předem, ale cítil jsem, že je to slepá ulička.
Jak to?
Jestliže cizinec, který do Sparty přichází, bere dva miliony měsíčně, a kapitán Šural dejme tomu 300 tisíc, musí logicky nastat problém. Jeden za Spartu hraje, druhý se sparťanem cítí. To nemůže fungovat. A taky jsem při soustředění ve Františkách sledoval, jak Sparta trénuje. Byl to chaos.
Mimochodem, vy jste jako trenér vždycky věděl, kolik kdo ve vašich týmech bere? Sparta, Limassol, Al Nassr, Stockholm, kuvajtská reprezentace, Nikósie, Tbilisi, Slovan Bratislava.
Věděl jsem to, ale nedělal rozdíly. Když jsem třeba přede jedenácti lety trénoval Tbilisi, měl jsem za gruzínský titul slíbenou odměnu padesát tisíc dolarů. Řekl jsem hráčům: Když vyhrajete, všechno rozdělím mezi vás.
A?
A rozdělil jsem je. Podobně se starám o svoje zaměstnance v Sanatoriu Mariot ve Františkových Lázních. Nic si nenechávám, všechny příjmy investuju zpátky, abychom byli lepší. Máme šest hvězdiček a chci si to udržet, to je moje potěcha.
Ne fotbal?
Fotbal taky, ale hotel víc. Chci, abychom všichni byli jako rodina, která se každý den těší do práce. Stejně jsem to cítil ve Spartě.
