Rychlonohý forvard se do Česka vrátil po angažmá v Dunajské Stredě, v bývalém armádním klubu podepsal smlouvu na tři roky.
Fotbalová veřejnost vás zaregistrovala během působení v Příbrami. Ale co bylo předtím, jak jste se do příbramského klubu už v šestnácti letech dostal?
Po příchodu do Čech jsem se nejprve musel aklimatizovat, trochu si tu zvyknout. Přece jen to pro mě byla obrovská změna. S fotbalem jsem tu začal v Hostivaři, chvíli jsem byl ve Slavii. Poté jsem tři sezony odehrál v Českých Budějovicích, kde mi toho moc předali. Ale cítil jsem, že už by to chtělo nějaký posun. Když přišla příbramská nabídka, rozhodl jsem se ji přijmout.
Máte kamerunské kořeny, ale české občanství. Můžete popsat okolnosti?
České občanství měla už přede mnou moje mamka, takže jsem ani neměl moc problémů je získat. Mám nadále i to kamerunské. Splnil jsem všechny nutné podmínky. Žiju tu, česky mluvit celkem umím, takže nebyl problém.
Co případná reprezentační kariéra? Česko, nebo Kamerun?
To je těžká otázka. K oběma zemím mám vazby. Ještě jsem nad tím nepřemýšlel, musím se dál rozvíjet po fotbalové stránce, a pokud by nějaká nabídka do národního týmu přišla, teprve bych se tím zabýval.
Teď máte novou smlouvu v Dukle. Jak se tenhle přestup zrodil?
Řekl jsem agentovi, ať mi zkusí najít něco nového. Na Slovensku jsem rozvázal smlouvu, takže do Dukly přicházím zadarmo. Jsem rád, že to vyšlo. Dukla je klub s obrovskou historií. Vše zapadlo tak, jak mělo, takže jsme si plácli.
Karsten Ayong během působení v Příbrami
Není to pro vás krok zpět, když Dukla letos po sestupu nebude v první lize?
To si určitě nemyslím. Druhá liga mi bude vyhovovat, v některých ohledech je podle mě náročnější než první. Někdy člověk ani neví, jestli má snídat, když se hraje dopoledne. Celkově to psychicky vůbec není snadná soutěž. Beru to jako další krok v kariéře.
Prý mluvíte sedmi jazyky. Kterými a co vás k jejich naučení přivedlo?
Už v dětství jsem se naučil třemi africkými, k tomu jsem měl francouzštinu jako úřední. Postupně jsem se navíc naučil anglicky, italsky a španělsky. Sestra žije v Nizozemsku, takže zvládám i základy holandštiny, která pro mě je asi nejtěžší. Skládá se ze čtyř různých jazyků, takže se to blbě učí. Během svého působení v Gliwici jsem ještě pochytil základy polštiny. Jsem učenlivý člověk, baví mě se dozvídat nové věci. Věděl jsem, že abych mohl ve světě fungovat, potřebuji toho znát více. Učím se sám, soukromé lekce jsem dostával jen v češtině, protože jsem se ji potřeboval naučit co nejrychleji po příchodu do školy.
Jak těžká pro vás čeština z tohoto pohledu je?
Je to velmi složitý jazyk, naštěstí mi v začátcích pomáhal spolužák, díky kterému jsem už za půl roku zvládal klasické životní situace. Hodně komplikované tu máte skloňování, se kterým jsem dlouho bojoval.
A život v Česku? Kde vlastně máte domov a zázemí? V Příbrami, či v Praze?
Mám to tu rád. Oproti Kamerunu to je strašlivý rozdíl. Celý životní styl a mentalita, to si lidé tam ani tady nedovedou představit. Domov mám v Praze, hodně rád mám ještě České Budějovice, kde jsem také trávil několik let a mám tam spoustu kamarádů a zážitků.
Dostanete se ještě někdy do Afriky za příbuznými?
Rád bych se tam podíval, mám tam babičku, ale znáte to. Lety do Afriky jsou dost komplikované, čekala by mě dlouhá cesta, těžké lety, hrozí zpoždění. Já mám jen dva týdny volno před začátkem přípravy, takže to není jednoduché. V kontaktu jsme. Máma je v Česku a tátu jsem nikdy nepoznal, o tom nerad mluvím.
Jaké jste měl dětství v Africe? Bylo hodně spojené s fotbalem?
Tam, kde jsem vyrostl, se fotbal hraje hlavně na ulicích. Na hřiště většina obcí nemá peníze. Jednou za čtrnáct dní se v sobotu hrávala přátelská utkání na trávě, kdy všichni kluci z vesnice hráli za jeden tým, věk jsme vůbec neřešili. Jinak jsme si postavili branky z bot a hráli bez nich. Mě tenkrát hrozně uchvátil Ronaldinho. V tu chvíli jsem si řekl, že fotbal chci hrát dál.
Karsten Ayong během působení v Příbrami.
Příbram vám už v osmnácti letech dala šanci v první lize. Jaký to pro vás tehdy byl zážitek?
To si pamatuji přesně. Hráli jsme 2:2 v Mladé Boleslavi. Když kouč Rada ukázal na tabuli moje jméno a řekl hraješ, nemohl jsem tomu uvěřit. Dalo by se říci, že to bylo naposledy, co jsem byl tak moc nervózní. Tenkrát byli někteří kluci zranění, tak jsem dostal šanci a snažil jsem se do toho dát všechno.
Klubu jste pomohl góly ve druhé lize k návratu do nejvyšší soutěže a pak jste skončil. Příbram už vás nechtěla, nebo byl odchod vaším přáním?
Hodně jsem pokazil druhou část sezony. Na podzim se mi dařilo, ale pak jsem začal dělat hlouposti. Stouplo mi ego, myslel jsem si, že můžu všechno. Prostě jsem si připadal, že jsem bůhvíco, a přitom jsem nebyl skoro nic. Příbram rozhodně za nic nemůže, byly to mé chyby. Naštěstí už jsem se snad ponaučil, že člověk musí mít trochu pokory.
Následovala angažmá v polském Piastu Gliwice a slovenské Dunajské Stredě. Ani jedno se však příliš nepodařilo. Dokážete popsat důvody?
Nechci hledat chyby v nikom jiném než v sobě. Já jsem ten faktor, který rozhoduje. Podmínky jsem měl výborné, ale nedařilo se mi, kvůli čemuž jsem dostával méně šancí. Hráč musí na tréninku trenérovi ukázat, že na to má. To jsem já neudělal.
Jak se vám v Polsku a na Slovensku žilo?
Gliwice je skvělé město pro život. Rozhodně se tam žije dobře. I když je to tam menší, člověk najde všechno, co potřebuje. Kluci z týmu mi pomáhali, ukázali mi, kde co je. V Dunajské Stredě už to tak super nebylo. Když jsem měl volno a nechtěl jsem se věnovat fotbalu, nebylo co dělat. Necítil jsem se tam tak komfortně jako v Gliwici či Praze.
Jaké budete mít v novém působišti týmové a osobní ambice?
O ambicích hrozně nerad mluvím, protože jakmile je člověk nedodrží, je zle. Každý říká, jak je to možné, proč to nevyšlo, co bude dál a tak. Na týmové cíle se musíte zeptat trenéra, ten vám to řekne lépe než já. A osobní si nechám pro sebe. Řeknu vám, že jich mám spoustu a budu tvrdě dřít, abych je splnil.
A do budoucna? Máte přání nebo sen, kam to v kariéře dotáhnout?
To je podobné jako s těmi ambicemi. Sny mám, tím to vše začíná. Nikdy se svých snů nevzdám, ale jsou mé a zůstane to tak.
