"Tak jsme tady," zmohli jsme se na uvítanou a připomněli jako na omluvu, že rušíme vzájemný slib před rokem, kdy slavil devětadevadesátiny a nechtěl nás přijmout. "To není žádné jubileum, přijeďte za rok na stovku," řekl tehdy.
Nechtěl však ani teď, jakékoli oslavy odmítá. Ale slib dodržel a dveře nezavřel.
"Co je to sto let, o tom nepřemýšlím," říká u stolu a tvrdí, že žádné roky, měsíce, a natož dny nepočítal. Vizáží, slovním projevem, humorem a neuvěřitelnou pamětí působí dojmem, že ráno v koupelně umazal třicet let.
"Dvanáct dní jsem prožil v devatenáctém století, zbytek ve dvacátém, a teď mě dělí už zase jen těch dvanáct dnů od století jedenadvacátého. Sportoval jsem, nekouřil, nepil, poctivě pracoval, střídmě, ale dobře jím, hlavně zeleninu, ovoce, a teď žiji tady na okraji Šumavy na zdravém vzduchu. Žádný zázrak." Chválí svou "mladou" ženu, jak jí říká, která se o něj stará už šestapadesát let od svatby, jemu bylo tehdy čtyřiačtyřicet a jí dvacet.
"To tam nepište," prosí elegantní dáma, i ona popírá všechny zákony přírody, je jí šestasedmdesát, vypadá sotva na padesát. "Ta ostuda, že jsem tolik let vydržela s jedním mužským," směje se.
Stojí za pultem za zády muže a při naslouchání jeho vzpomínkám a hlavně pronášeným radám a moudrostem nejednou zakroutí hlavou. "Jí střídmě? Vařím denně, nedávno se pustil do kachny bez všech skrupulí," hřeší na poněkud už slabší sluch manžela. Jaroslav Cháňa netrpí nemocemi, má občas potíže s tlakem, denně chodí na procházku až nahoru na silnici.
"Musím s holí, při stavbě tohoto baráku jsem špatně šlápl a zlobí mě achilovka," jako by se omlouval. Na současný fotbal má svérázný názor. "Je moc agresivní, tvrdý, blíží se k hokeji. Každý, kdo něco umí, je přísně střežen, mimořádné individuality nenechají hrát a mastí je. Většina boje se odehrává v taktických manévrech ve středu pole, to za nás se hrálo hlavně před brankami. Ale některé zápasy se mi líbí.
" Všechno sleduje v televizi. A co Slavia, dobrá, že? "Jo, dobrá, v Bukurešti se bila, ale proboha, proč se jen po remíze jedna jedna vrhají hráči na břicho a kloužou k ochozům? My jsme většinou jen vyhrávali, to bychom se pořád váleli a ničili dresy. Tehdy byly vzácné, když jsem chytal, byly v klubu jen jedny brankářské trenýrky. Jednou proti Viktorii Žižkov mi praskla tkanice, a než našli nové, nemohl jsem vztáhnout ruce po míči, aby mi nespadly. Striptýz nebyl dovolen." V neděli, už jako stoletý, přijme rodinu. Dcera přivede tři vnoučata, dva kluky 19 a 18, děvče 15.
"Říkají dědovi generál, protože všechno musí být po jeho," špitne paní Cháňová při vaření kávy. Cháňa se otočí a ptá se, co paní řekla. Odpovědi se nedočká. A tak dodává. "Připijeme si červeným vínem, možná jedno pivko. Pro každého má připravenu obálku s tisícovkou. Jinak slavit nebudu, nemám rád reportéry, hlavně ty s mikrofonem."
Loučíme se. Na prahu stojí postava se zdviženýma rukama a volá zase ahoj. Odpovídáme stejně.
Nechtěl však ani teď, jakékoli oslavy odmítá. Ale slib dodržel a dveře nezavřel.
"Co je to sto let, o tom nepřemýšlím," říká u stolu a tvrdí, že žádné roky, měsíce, a natož dny nepočítal. Vizáží, slovním projevem, humorem a neuvěřitelnou pamětí působí dojmem, že ráno v koupelně umazal třicet let.
"Dvanáct dní jsem prožil v devatenáctém století, zbytek ve dvacátém, a teď mě dělí už zase jen těch dvanáct dnů od století jedenadvacátého. Sportoval jsem, nekouřil, nepil, poctivě pracoval, střídmě, ale dobře jím, hlavně zeleninu, ovoce, a teď žiji tady na okraji Šumavy na zdravém vzduchu. Žádný zázrak." Chválí svou "mladou" ženu, jak jí říká, která se o něj stará už šestapadesát let od svatby, jemu bylo tehdy čtyřiačtyřicet a jí dvacet.
"To tam nepište," prosí elegantní dáma, i ona popírá všechny zákony přírody, je jí šestasedmdesát, vypadá sotva na padesát. "Ta ostuda, že jsem tolik let vydržela s jedním mužským," směje se.
Stojí za pultem za zády muže a při naslouchání jeho vzpomínkám a hlavně pronášeným radám a moudrostem nejednou zakroutí hlavou. "Jí střídmě? Vařím denně, nedávno se pustil do kachny bez všech skrupulí," hřeší na poněkud už slabší sluch manžela. Jaroslav Cháňa netrpí nemocemi, má občas potíže s tlakem, denně chodí na procházku až nahoru na silnici.
"Musím s holí, při stavbě tohoto baráku jsem špatně šlápl a zlobí mě achilovka," jako by se omlouval. Na současný fotbal má svérázný názor. "Je moc agresivní, tvrdý, blíží se k hokeji. Každý, kdo něco umí, je přísně střežen, mimořádné individuality nenechají hrát a mastí je. Většina boje se odehrává v taktických manévrech ve středu pole, to za nás se hrálo hlavně před brankami. Ale některé zápasy se mi líbí.
" Všechno sleduje v televizi. A co Slavia, dobrá, že? "Jo, dobrá, v Bukurešti se bila, ale proboha, proč se jen po remíze jedna jedna vrhají hráči na břicho a kloužou k ochozům? My jsme většinou jen vyhrávali, to bychom se pořád váleli a ničili dresy. Tehdy byly vzácné, když jsem chytal, byly v klubu jen jedny brankářské trenýrky. Jednou proti Viktorii Žižkov mi praskla tkanice, a než našli nové, nemohl jsem vztáhnout ruce po míči, aby mi nespadly. Striptýz nebyl dovolen." V neděli, už jako stoletý, přijme rodinu. Dcera přivede tři vnoučata, dva kluky 19 a 18, děvče 15.
"Říkají dědovi generál, protože všechno musí být po jeho," špitne paní Cháňová při vaření kávy. Cháňa se otočí a ptá se, co paní řekla. Odpovědi se nedočká. A tak dodává. "Připijeme si červeným vínem, možná jedno pivko. Pro každého má připravenu obálku s tisícovkou. Jinak slavit nebudu, nemám rád reportéry, hlavně ty s mikrofonem."
Loučíme se. Na prahu stojí postava se zdviženýma rukama a volá zase ahoj. Odpovídáme stejně.
