Antonín Panenka tehdy poslal míč lehkým obloučkem doprostřed branky, zatímco německý brankář Maier plachtil k levé tyči.
A Československo bylo evropským šampionem.
"Vzpomínat na tenhle bělehradský okamžik mě neomrzí do smrti," říká dnes dvaašedesátiletý Panenka. "Se starou gardou Bohemky jezdíme hrát po celé republice a lidi ta moje penalta pořád zajímá. A těší mě, že se na ni ptají nejen ti starší, ale že o ni vědí i mladí."
A vzápětí dodává: "No a já pořád dokola opakuju, jak to tenkrát bylo. Někdo by z toho už byl otrávenej, ale já o tom mluvím rád. Kdyby mi každý, komu to vyprávím, dal korunu, jsem dávno milionářem."
Měl strach, ale operace kyčle se vydařila
Před dvěma roky prodělal operaci kyčelního kloubu, jeho chůze je kolébavá a internacionál budí dojem, že trpí.
"Ale kdepak, přestože jsem z ní měl hrůzu, operace dopadla výborně, nic mě nebolí a můžu bez obav sportovat. Jen si vzpomeňte, že já měl vždycky trochu atypickou chůzi, podobně jsem se kolíbal už jako mladý. Tělo si na to zvyklo, takže ta chůze mi zůstala. Jen si při ní možná víc ulevuju," vysvětluje.
Bez větších problémů hraje fotbal, tenis, golf, nohejbal a stolní tenis.
"Jen při tom fotbale mi trochu dělá potíže souvislejší běh. Tak si vlezu do středového kruhu, udílím pokyny, rozehrávám, prostě jako zamlada," směje se Panenka, současný prezident Bohemians 1905. Tedy klubu, s nímž byl neodmyslitelně spojen od žáků do dvaatřiceti.
Říká, že fotbalu si teď užije málem víc, než když hrál ligu.
"Od konce podzimu až do února hrajeme v Edenu na umělce Memoriál Petra Packerta, od konce jara do podzimu má zase program stará garda Bohemky. Nejednou máme za víkend i tři zápasy, přitom každý v jiném místě."
I ve dvaašedesáti hraje o body
Se závodním fotbalem končil ve čtyřiačtyřiceti v rakouském Kleinwiesendorfu, ale o soutěžní body se pere dodnes. Asi byste neuhádli, o jaký sport dnes v Panenkově případě běží. Kdepak nohejbal, který by mu asi byl nejbližší.
ANTONÍN PANENKANarozen: 2. prosince 1948 |
"Válím tu nejnižší soutěž v ping-pongu za béčko Čerčan. Před dvěma lety mě do toho uvrtal jeden kamarád. Říkal, pojď založíme v Čerčanech pingpongové béčko. No a protože mám ping-pong rád, šel jsem do toho. Já si dělám legraci, že jsme založili líheň pro áčko. Když je od října do února sezona, hrajeme zápasy každý pátek, z Nespek, kde bydlím, to mám necelé čtyři kilometry, takže žádný problém."
Jeden Panenkův známý si prý dal před rokem práci a dopátral se, že autor světoznámé bělehradské penalty je v celostátním žebříčku na 10 060. místě.
"A protože jsem odmalička soutěživý, dal jsem si závazek, že za rok musím být do deseti tisíc. Tak se po tom žebříčku musím poptat. Ale pozor, v té nejnižší soutěži jsem celkově čtrnáctým hráčem," pochlubí se.
Když se vrátíme k Panenkově původní profesi, pochvaluje si, že "jeho Bohemka" mu poslední dobou dělá radost. Především výsledky.
"Kdo by čekal, že sedm kol před koncem budeme šestí. Ale vyplácí se, že kluci jsou spolu už skoro čtyři roky, na hřišti je vidět, že na sebe jsou zvyklí. A ještě jedna věc, jsou pořád skromní a opravdu tady funguje to, čemu se říká dobrá parta."
Ubylo fotbalistů, přibylo nosičů vody
Vzápětí však přidává i kritická slova.
"Výsledky, to jo. Ale s herním projevem už je to horší. Když si vzpomenu třeba na náš březnový zápas s Ústím, který jsme vyhráli jedna nula gólem čtyři minuty před koncem, ještě dneska mi naskakuje husí kůže. Snad deset let jsem tak hrozný fotbal neviděl."
Podle Panenky je to odraz současného fotbalového trendu.
"Řeknu to stručně: za mých časů bylo v mužstvu osm devět fotbalistů a jeden dva nosiči vody. A když říkám fotbalistů, tak opravdu myslím fotbalistů. A dneska? Devět nosičů vody a jeden fotbalista. A to ještě v tom lepším případě. Typickým příkladem je Plzeň s Horváthem. Navíc dřív se nechodilo jen na fotbal, ale i na osobnosti. Jenže na koho máte chodit dneska?" ptá se Panenka.
Klíčový problém spočívá podle Panenky už u žáků.
"Jen se podívejte, co dnes na hřišti převládá. Kondice, agresivita, tvrdost, rychlost. A proč? Protože už i malí kluci jsou k tomu vedení. Už v žácích dostávají přednost fyzicky dobře vybavení a urostlí bojovníci. Na úkor těch chytřejších, kteří to umí hlavně s míčem. Takoví u dnešních mládežnických trenérů bohužel nemají šanci. Dává se přednost kolohnátům a výsledkům."
"Co je pak komu platné, když svou soutěž žáci vyhrají, ale není mezi nimi nikdo s fotbalovou myšlenkou, nikdo, kdo by fotbalem dokázal fanoušky potěšit," dodává Panenka. "Takže je úplný zázrak, že Bohemka vychovala hráče jakými jsou třebas Václav Kadlec, Milan Škoda, Martin Nešpor a samozřejmě i dva Honzové Morávek s Moravcem."
Dneska bych si zahrál jedině za Barcelonu
Není divu, že Panenkovi by dnešní silový fotbal nevyhovoval.
"V současném fotbale bych měl velké problémy. Nebyl jsem rychlý, agresivní ani tvrdý. A hlavně, neměl bych kolem sebe pány fotbalisty, jakými pro mě byli Knebort, Bičovský, Dobiaš, Jílek, Prokeš, Jarkovský nebo Ivančík. Dnešní fotbal je prostě jiný, takže tím spíš zaslouží obdiv například plzeňský Horváth. A jsem přesvědčený, že Pavel by byl blahem bez sebe, kdyby si to mohl strčit s naší starou Bohemkou."
Nakonec i Panenka by v dnešním fotbale přece jen našel zalíbení.
"Kdybych ty roky mohl vrátit, tak v sestavě dnešní Barcelony by mě to určitě bavilo. Mezi samými fotbalisty, bez žádného nosiče vody, to bych si fakt pošmáknul," zasní se Panenka.
Co Panenka současnému fotbalu rozhodně nezávidí, je jeho zadluženost. Zpožděné výplaty byť jen o měsíc, to ve své éře nezažil.
"Ani jsem to zažít nemohl, protože profesionalismus byl za komunistů tabu. Tenkrát jsme každý měli fingované zaměstnání v patronátním podniku. My jsme se tenkrát jmenovali Bohemians ČKD Praha, takže já byl soustružníkem v ČKD a s kamarádama jsem si dělal legraci, že se tam s Karolem Dobiašem o soustruh střídáme na ranní a odpolední," líčí internacionál.
"Takže i když to žádné závratné sumy nebyly, peníze jsme měli vždycky. A když už náhodou něco hrozilo, zavolalo se do ČKD nějakému stranickému tajemníkovi, a výplata vždycky přišla včas."
V bývalém Československu se nejlepší fotbalista roku 1980 mistrovského titulu nedočkal. Jeho milovaní klokani vyhráli ligu v roce 1983, ale to on už byl miláčkem rakouské metropole.
"Když si na tehdejší Bohemku vzpomenu, dodnes jsem přesvědčený o tom, že tenkrát měla mužstvo, které mělo získat ne jenom jeden, ale minimálně tři tituly," říká Panenka, který si úterý 13. ledna 1981 pamatuje, jako by to bylo dnes.
Takový zápas hráli jen dva Češi: Panenka a Nedvěd
"Šest neděl po dvaatřicátých narozeninách jsem v jedenaosmdesátém odfrčel z Hlavního nádraží vindobonou do Vídně. V tamním Rapidu jsem strávil nádherných čtyři a půl roku. A čeho jsem se nedočkal v Bohemce, to jsem si vynahradil v Rapidu, protože titul jsem tam slavil dvakrát v letech 1982 a 1983," připomíná dvojnásobný mistr Rakouska.
A že se Panenka zapsal do historie Rapidu opravdu nezapomenutelně, o tom svědčí, že mu z nejslavnějšího rakouského klubu dodnes chodí každoročně permanentka s parkovačkou, ve VIP klubu má pořád své křeslo a do prominentní restaurace v areálu stadionu si může kdykoli přivést hosty.
"Sice jsme za minulého režimu mohli chodit ven až po třicítce a to ještě po splnění jistých kritérií, ale já si to v Rapidu opravdu užil. Nejen ty dva tituly, ale i zápasy v evropských pohárech, ze kterých si nejvíc považuju fínále někdejšího Poháru vítězů národních pohárů," zavzpomíná opět.
"Sice jsme tenkrát v pětaosmdesátém prohráli s Evertonem tři jedna, ale kdo z českých fotbalistů se startem ve finále tohohle poháru může pochlubit? Jenom já a Pavel Nedvěd, který před dvanácti lety poslední ročník PVP vyhrál s římským Laziem."
Výhoda Plzně: vedle náskoku i centrální mozek Horváth
Když má Panenka odhadnout, kdo vyhraje titul, dává víc šancí Plzni.
"Plzeň hrála na podzim hodně atraktivní fotbal, má kvalitního trenéra a nejspíš dobré zázemí. Jaro jim sice už tak úplně nevychází, ale pořád jim funguje centrální mozek, jak Pavlovi Horváthovi říkám. A nezapomeňme na ten plzeňský šestibodový náskok."
Proti Spartě podle Panenky mluví i fakt, že se jí zatím nepodařilo nahradit Kucku s Wilfriedem.
"S těmito hráči Spartě odešlo nejen deset Wilfriedových gólů, ale i Kuckova úžasná síla ve středové řadě. A jak dovedu pochopit sparťanské vedení, které se samozřejmě zachovalo tržně, tak nechápu Wilfrieda, který šel za sice mnohem lukrativnější nabídkou, ale sportovně si pohoršil. Kdyby si rok počkal, určitě by dostal lepší nabídku než z holandského Arnhemu, který hraje o záchranu."
Budoucnost Sparty však Panenka vidí slibně.
"Dnes je na Letné hodně mladých a přitom už hodně dobrých hráčů. A je jen otázkou času, kdy se začnou víc prosazovat," míní Panenka. "Dejte na mě, že sparťanské časy se do dvou tří let vrátí."
A jak vynálezce "vršovického dloubáku" vidí budoucnost oblíbeného Ďolíčku?
"Tenhle náš slavný stadion postavil na začátku třicátých let minulého století nějaký pan Danner. Postavil ho fotbalistům a těm ho taky věnoval. Bohužel, ligu teď musíme hrát v Edenu a osud Ďolíčku je nejistý. Je to strašně smutný, ale snad ještě nějaká naděje na návrat existuje..." uzavírá nejslavnější z fotbalových klokanů.