Už to, jak se tady píše, jak se chovali lidé v Brazílii k těm, kteří v roce 1950 nešťastně prohráli, je zarážející: Vždyť ti fotbalisté z roku 1950 bojovali do posledního dechu a prostě jim to nevyšlo. Dali do toho všechno, jako například naši fotbalisté na mistrovství Evropy v roce 1996, kde též bojovali o zlato do poslední chvíle a nevyšlo to. Nebo jako naši hokejisté v roce 1969, kdy jsme tolik moc po sovětské invazi chtěli zlato. Ani ne tak kvůli tomu titulu jako takovému. Chtěli jsme ho hlavně proto, abychom ho vzali Sovětům. Hrálo se systémem dvakrát každý s každým. Dokonce jsme dvakrát pozazili právě ty Sověty (2:0 a 4:3), avšak dvakrát jsme prohráli se Švédy (2:0 a 1:0) a bylo po naději a skončili jsme třetí. Měli jsem více důvodů chtít zlato, protože jsme ho chtěli vzít tomu, kdo nás ponížil, zatímco Brazílie krátce před tím mistrovstvím nikým ponížena nebyla, takže jediným důvodem bylo obyčejné fandění. Přesto nikdo těm hokejistům nevyčítal, že tehdy ten jeden tolik potřebný gol těm Švédům nedali. Naopak: Dodnes je máme rádi a ti, co ještě žijí (například Jan Havel, bratři Holíkové, náhradní brankář Vladimír Nadrchal a další) jsou dosud miláčky národa, včetně například pana Golonky, který je v Čechách miláčkem, přestože po rozdělení federace už je cizincem.

Národu, který dělá z fotbalu nějaké posvátné náboženství, nepřeji nic jiného

Tolik nářků a přitom taková blbost...

umělé modly ničí lidstvo. Lhostejno jestli je to Ježíš, Alláh, nebo kopací míč.

Dobře tak Brazilcům. Během večerního zápasu s Německem mi jich ani na vteřinu nebylo líto. Ani trochu. Naopak, měli schytat desítku. Snad teď na nějakou dobu dají pokoj s těmi kecy, že jsou nejlepší na světě. Odchod na párek.

http://fotbal.idnes.cz/luiz-felipe-scolari-04r-/ms-fotbal-2014.aspx?c=A140612_034118_ms-fotbal-2014_ot

Tragédie jsou ty zapálené autobusy. A ponížení je jedině jejich neschopnost unést sportovní výsledek, který nás všechny pobavil 

No, měl jsem to potěšení být v Ženevě před šesti lety, kdy jsme zkolabovali s Turky v posledních pár minutách a moc dobře mi po duši nebylo, dokonce jsem viděl pár našich fanoušků, kteří brečeli, ale že bych z toho dělal osobní a národní tragédii prvního řádu... Tady je vidět, že přes všechny ekonomické a sociální problémy mají štěstí, že Latinskou Ameriku nikdy nepotkaly nějaké velké konflikty. Když pominu pár regionálních a jednu válku před 150 lety, kdy vyšinutý diktátor díky svým ambicím způsobil to, že pomřely snad dvě třetiny Paraguayců...

Latinská Amerika zase má (měla) své diktátory ;-)

Celkově lze říci, že země z této oblasti nelze zařadit mezi vyspělé státy, tudíž (zejména v případě Brazílie) je fotbal jednak druhým náboženstvím a druhak možností, jak "přijíti ke štěstí".

Je to naprosto jiná mentalita, nelze je porovnávat třeba s námi... já to také nechápu (proč dělat z prohry národní tragédii), nicméně se tomu nedivím ;-)

Přijde mi dětinské až primitivní, že se takhle upínají k mičudě... Ano, fotbal je zábava, ale to je tak asi vše.

Mě to třeba přijde daleko vyspělejší, než se upínat třeba k nějakému náboženství! Miliony lidí na celém světě se upínají k nějakým bohům, které jim představitelé těch církví dokola předhazují, do míče si mohu alespoň kopnout a vyzkoušet si ho, jak je pěkně kulatej! 

Tragédie je, když rodiče přežijí své děti. To je skutečná tragédie. Fotbal je naproti tomu nic a kdo si myslí opak, patří do blázince.

to, co píšete o smrti dětí, je zcela racionální a pravdivé. 

Spíš než "nic" je ale fotbal globální zábava, která vyvolává značné emoce, které narozdíl od vašich mouder racionální nejsou. Patrně pro tu schopnost vyvolávat iracionální emoce je fotbal tak populární.