Famózní brankář a kapitán mužstva František Plánička, nejlepší střelec celého šampionátu Oldřich Nejedlý, nezdolný obránce Ladislav Ženíšek či neúnavný dříč Štefan Čambal - to byly největší opory stříbrného celku. Ani jeden z pamětníků římského finále už nežije, avšak jejich jména se nesmazatelně zapsala do dějin československého fotbalu.
Drtivá většina nezávislých pozorovatelů finálového souboje tehdy označila Čechoslováky za morální vítěze, neboť Italům pomohla k výhře 2:1 tvrdá, místy až brutální hra, kterou švédský sudí Eklind většinou nechával bez povšimnutí. "Kdyby byl
rozhodčím nezaujatý člověk, dopadlo by finále jinak," napsal například polský deník Raz Dwa Trzy.
Ve zfanatizované atmosféře rozhodujícího duelu, jíž ještě dodala na intenzitě přítomnost Benita Mussoliniho v hledišti, působil československý tým fotbalovějším dojmem a po bezbrankové první půli se díky falšované střele Antonína Puče ujal necelých dvacet minut před koncem vedení.
Krátce poté se českoslovenští útočníci dostali do dvou velkých příležitostí, jenže Nejedlý přestřelil a Jiří Sobotka trefil pouze tyč. Namísto toho Orsi v 81. minutě vyrovnal a v prodloužení rozhodla o vítězství favorizovaných a fyzicky výborně připravených Italů střela Schiavia. Závěrečná snaha vyčerpaných a notně pokopaných hráčů Československa již k vyrovnání nevedla.
I tak vítaly při triumfálním návratu do vlasti zlaté hochy, jak je překřtil rozhlasový komentátor Josef Laufer, desetitisíce lidí, v Praze jim přišlo vzdát hold na půl milionu nadšených obyvatel hlavního města.
Přitom před odjezdem do Itálie se týmu, složenému převážně z hráčů Sparty a Slavie, příliš nevěřilo, s mužstvem necestoval ani trenér, jehož roli převzal asociační kapitán Karel Petrů. S brzkým návratem počítali i mnozí hráči, kteří na Apeninský
poloostrov jeli jen s kartáčkem na zuby a noční košilí.
Pesimistickým škarohlídům nahrál i nevýrazný výkon v utkání prvního kola s Rumunskem, které Československo se štěstím vyhrálo 2:1. Od té doby se ale mužstvo zápas od zápasu zlepšovalo a po vítězstvích 3:2 nad Švýcarskem a 3:1 nad Německem bylo ve finále.
V polovině 90. let 20. století přišla Mezinárodní federace fotbalových historiků s návrhem, aby byly výsledky Itálie na MS 1934 kontumovány a zlato připadlo Československu. Důvodem byla nejen unfair hra Italů, ale i další prokazatelné prohřešky proti pravidlům.
Tehdy jediný žijící pamětník římského finále Plánička se o celé kauze vyjádřil dost skepticky. "Čemu by to prospělo, měnit po tolika letech historii? Nás už křivda z finále dávno přebolela. Italové byli velcí hráči a brát jim zlaté medaile dnes, když už nikdo z nich nežije - to by nebylo etické," řekl legendární brankář.