1. Zidanův zkrat. Patří mezi žijící legendy a nejlepší hráče fotbalových dějin. Magicien Zizou, kouzelník Zizou. Stačilo 10 minut a byl nadosmrti králem. Jenže ve finálovém prodloužení se nechal vyprovokovat a hlavou udeřil italského obránce Materazziho. "Začínal jako pouliční fotbalista na předměstí Marseille, končí jako pouliční rváč před očima celého světa," napsal britský list The Guardian.
Vyloučení ukončilo jednu velkou kariéru. Místo aby se Zidane loučil při salvách ohňostroje, zůstala po něm na hřišti hořká mezera. Tak málo stačilo, aby finále rozhodl: ve 104. minutě prudce hlavičkoval pod břevno, ale italský brankář Buffon míč bravurně vyrazil. Za čtyři minuty Zidane zkratoval.
2. Zlatá Itálie. 1934, 1938, 1982 a 2006. Počtvrté šampiony. Síla italského fotbalu je staletá, současná generace patří mezi výkvět světa. Skvělý brankář Buffon, neprostupná defenziva se šéfem Cannavarem, snaživí záložníci v čele s dirigentem Pirlem, buldoci v útoku. Itálie dostala za celý turnaj dva góly, jeden byl vlastní, druhý z penalty. V jednotě je síla: kromě dvou náhradních brankářů se na hřiště dostali všichni, o 12 gólů se postaralo 10 hráčů. "Naše hra možná nebyla tak hezká na pohled, ale byli jsme tým, který se dal jen těžko porazit," řekl záložník Gennaro Gattuso. Svatá slova.
3. Ronaldo na metě 15. Německý šutér Gerd Müller už není první v tabulce kanonýrů. Poprvé od roku 1974. Během osmifinále ho 15. trefou překonal Brazilec Ronaldo. Běžel téměř od půlící čáry sám na ghanského brankáře Kingstona, roztančil před ním brazilskou sambu a střílel do prázdné branky. Na 15 gólů potřeboval 18 zápasů a 3 šampionáty. "Jsem šťastný, že mám nový rekord, ale náš cíl stojí jinde – ve finále," řekl kanonýr s 15kilovou nadváhou. Cíl vyhlížel marně.
4. Nabité stadiony. Bylo až k neuvěření, kolik fanoušků plnilo německé arény. Téměř všechny zápasy byly vyprodané, šampionát vidělo dohromady 3 359 439 diváků, což dává průměr 52 491 na zápas.
Jen v USA 1994 přišlo lidí víc, protože tamní stadiony byly nesrovnatelně větší. Německo přišlo s novinkou: pro fanoušky bez vstupenek pořádalo v každém městě obří festivaly. Slavnosti milionů fanoušků z celého světa se obešly bez velkých výtržností. To je velké plus.
5. Potupená Brazílie. Nejlepší fotbalista světa Ronaldinho kouzla zbavený, ani jeden hráč v ideální sestavě mistrovství a obhajoba titulu v prachu. Brazílie chtěla pošesté zlato, ale potupená se vracela domů už po čtvrtfinále. S Francií vypadla naprosto zaslouženě. Hlavní favorit selhal. Na hřišti hrál nudné a unavené partie, které rozhodoval jen svou výjimečností.
6. Císař byl všude. Šéf šampionátu Franz Beckenbauer se stal nejsledovanější tváří. Díky helikoptéře stíhal vidět každý hrací den dva zápasy, vždy v nažehleném obleku. Odpoledne v Hamburku na severu, večer v Mnichově na jihu. Deník Bild dokonce spekuloval, jestli náhodou slavný Císař nemá dvojníka. "Ne, ale je to docela zabíračka," komentoval to Beckenbauer.
7. Góly? Nedostatkové zboží. Stačilo pět gólů a Miroslav Klose, polský rodák v německém dresu, si nasadil korunu pro nejlepšího kanonýra. Méně gólů vstřelil vítěz jen v roce 1962, tehdy v Chile bylo hned šest střelců čtyřgólových. Branek vůbec ubylo, průměr 2,29 na zápas je druhý nejhorší po fádním šampionátu 1990. Švýcaři třeba za celý turnaj gól vůbec nedostali.
8. Bojkot a rvačka. Dva týmové excesy otřásly turnajem. Hráči z afrického Toga chtěli bojkotovat zápas se Švýcarskem, protože nedostali slíbené prémie za premiérový postup na mistrovství světa. Až na zásah šéfů z FIFA ke druhému utkání ve skupině odletěli. Ještě větší rozruch vyvolala potyčka Argentinců s Němci po čtvrtfinálovém rozstřelu. Málem došlo i na pěsti.
9. Karetní kabaret. Rozhodčí zavedli až příliš přísný trend, rozdali 307 žlutých a 28 červených karet. Obojí jsou rekordy šampionátů. Do dějin vstoupil úzkostlivý Rus Ivanov, který ve skandálním osmifinále Portugalsko – Nizozemsko ukázal 16 žlutých a 4 červené. Historie si bude pamatovat i trapas zkušeného Grahama Polla, který zapomněl vyloučit chorvatského hráče po dvou žlutých kartách a učinil tak, až když mu udělil třetí.
10. Smutné Česko. Odjeli do Německa s fanfárami jako druhý tým světa a podle žhavých zvěstí měli bojovat o medaile. Místo toho se vraceli už po základní skupině.
Zranění nenahraditelného útočníka Jana Kollera smazalo veškerou českou sílu. Dvě červené karty na pachuti neúspěchu ještě přidaly. Na mistrovství světa čekalo Česko dlouhých 16 let. Jak dlouho bude čekat teď?
