"Na začátku století vám to Slávka nandala devět jedna, tak by to mohla zopakovat i na závěr století," stupňuje Petrák.
Spokojeně si lokne piva. John přemýšlí, jak by kontroval. Je pověstný rychlou mluvou. Teď chvíli mlčí. "Mám strach, Slavia teď hraje dobře," říká rozvážně, ale vzápětí kolegovi zasadí ránu. "Jenže vždycky, když mám strach, vyhrajeme." Ligové derby bývá událostí dvakrát za rok. V pondělí bude opravdu mimořádné. Slavia se Spartou brzy utekly všem soupeřům, hrají skvěle, v sázce bude podzimní mistr. Čeká se hodně lidí na stadionu. "Vždyť se utká domácí šlechta," pyšně říká Petrák.
Ačkoliv sedmačtyřicetiletý John začínal jako soustružník a o pět let starší Petrák se vyučil jemným mechanikem, propadli fotbalu. Několik let už dělají kustody, starají se o pořádek v šatně, aby měli hráči všechno po ruce. Něco jako služebníci. Tahají bedny s prádlem, náčiním, připravují míče. Právě to je možnost, jak doběhnout Johna. Nedávno, když hrála Sparta s Hradcem, mu hráči dvakrát vrátili míč, protože jim připadal splasklý. Vzteky poletoval u lavičky. Když se baví o této historce, hned si Petrák povzdechne: "Jo, Sparta a balony. Při posledním derby mi její vlajkonoši vrátili míč čtyřikrát probodnutý nožem. Blbouni." Oba jsou žertéři, ale propíchnout míč jim připadá ubohé. Vůbec se diví způsobům, jak se dnes při fotbale diváci baví - nadávky, rvačky a dýmovnice.
"To my děláme jiné věci. Vzpomínáš, Venco, když jste ve čtyřiadevadesátém s námi prohráli čtyři jedna?" říká John. Povedl se mu vtip. V konci zápasu pověsil na dveře slávistické kabiny nápis: Kursy pro trenéry Slavie každé úterý a čtvrtek od 16 do 18 hodin na Spartě. Letos na jaře, když slávisté vyhráli pohárové utkání na Letné, se naopak zase vztekal John. Kabina hostí byla polepená slávistickými samolepkami.
"Hrůza, to jste nám dali, týden jsme je seškrabávali," vzpomíná John.
Baví se, jeden nasazuje na druhého.
Na Slavii se říká, že vyhlásila soutěž: její gólman Černý prý dá víc ligových gólů než vyčpělý kanonýr Siegl. Nebo: jakmile se objeví v kabině Slavie nová posila, přiskočí k ní Petrák při derby na Spartě v gumových rukavicích a jedny nabídne i hráči. Proč, diví se překvapený novic. Abys nechytil sparťanský ekzém, doběhne ho Petrák.
Dokážou si představit leccos. Snad jediné ne: že by dělali kustoda v klubu rivala. Kdyby jim nabízeli miliony, nepůjdou. Otcové je vychovali ke klubové věrnosti, odmalička přáli jen jedné straně. "Když přestoupil Mirek Stárek do Sparty, tak jsem ho přestal zdravit, radši jsem přešel na druhý chodník," vypráví Petrák. Vždycky fandí proti Spartě, ať hraje s kýmkoliv.
"Když spadla v pětasedmdesátém do druhé ligy, tak to byl jeden z nejkrásnějších dnů mého života." Pak Petrák přibrzdí: "Snad lidi pochopí, že tohle všechno je jen sranda, aby mi sparťani nepřevrátili auto." Naposledy si připili a jdou domů jako přátelé.
"Tak v kolik se tam sejdeme? V půl třetí," domlouvají se John s Petrákem, kdy se uvidí v pondělí na Slavii.
Spokojeně si lokne piva. John přemýšlí, jak by kontroval. Je pověstný rychlou mluvou. Teď chvíli mlčí. "Mám strach, Slavia teď hraje dobře," říká rozvážně, ale vzápětí kolegovi zasadí ránu. "Jenže vždycky, když mám strach, vyhrajeme." Ligové derby bývá událostí dvakrát za rok. V pondělí bude opravdu mimořádné. Slavia se Spartou brzy utekly všem soupeřům, hrají skvěle, v sázce bude podzimní mistr. Čeká se hodně lidí na stadionu. "Vždyť se utká domácí šlechta," pyšně říká Petrák.
Ačkoliv sedmačtyřicetiletý John začínal jako soustružník a o pět let starší Petrák se vyučil jemným mechanikem, propadli fotbalu. Několik let už dělají kustody, starají se o pořádek v šatně, aby měli hráči všechno po ruce. Něco jako služebníci. Tahají bedny s prádlem, náčiním, připravují míče. Právě to je možnost, jak doběhnout Johna. Nedávno, když hrála Sparta s Hradcem, mu hráči dvakrát vrátili míč, protože jim připadal splasklý. Vzteky poletoval u lavičky. Když se baví o této historce, hned si Petrák povzdechne: "Jo, Sparta a balony. Při posledním derby mi její vlajkonoši vrátili míč čtyřikrát probodnutý nožem. Blbouni." Oba jsou žertéři, ale propíchnout míč jim připadá ubohé. Vůbec se diví způsobům, jak se dnes při fotbale diváci baví - nadávky, rvačky a dýmovnice.
"To my děláme jiné věci. Vzpomínáš, Venco, když jste ve čtyřiadevadesátém s námi prohráli čtyři jedna?" říká John. Povedl se mu vtip. V konci zápasu pověsil na dveře slávistické kabiny nápis: Kursy pro trenéry Slavie každé úterý a čtvrtek od 16 do 18 hodin na Spartě. Letos na jaře, když slávisté vyhráli pohárové utkání na Letné, se naopak zase vztekal John. Kabina hostí byla polepená slávistickými samolepkami.
"Hrůza, to jste nám dali, týden jsme je seškrabávali," vzpomíná John.
Baví se, jeden nasazuje na druhého.
Na Slavii se říká, že vyhlásila soutěž: její gólman Černý prý dá víc ligových gólů než vyčpělý kanonýr Siegl. Nebo: jakmile se objeví v kabině Slavie nová posila, přiskočí k ní Petrák při derby na Spartě v gumových rukavicích a jedny nabídne i hráči. Proč, diví se překvapený novic. Abys nechytil sparťanský ekzém, doběhne ho Petrák.
Dokážou si představit leccos. Snad jediné ne: že by dělali kustoda v klubu rivala. Kdyby jim nabízeli miliony, nepůjdou. Otcové je vychovali ke klubové věrnosti, odmalička přáli jen jedné straně. "Když přestoupil Mirek Stárek do Sparty, tak jsem ho přestal zdravit, radši jsem přešel na druhý chodník," vypráví Petrák. Vždycky fandí proti Spartě, ať hraje s kýmkoliv.
"Když spadla v pětasedmdesátém do druhé ligy, tak to byl jeden z nejkrásnějších dnů mého života." Pak Petrák přibrzdí: "Snad lidi pochopí, že tohle všechno je jen sranda, aby mi sparťani nepřevrátili auto." Naposledy si připili a jdou domů jako přátelé.
"Tak v kolik se tam sejdeme? V půl třetí," domlouvají se John s Petrákem, kdy se uvidí v pondělí na Slavii.
